Lidské příběhy mne fascinovaly odjakživa. Každá z lidských bytostí žije v mnoha příbězích – v příbězích naší kultury i místa, ve kterém žijeme. V příbězích, které jsou tvořeny životními událostmi. Psychoterapeutický výcvik se zaměřením na systemiku a narativní přístup mne ale naučil vnímat i další příběhy. Spolu s příběhy, které klienti a klientky vysloví nahlas, zaznívají i příběhy dominantní – ty se týkají např. společenské třídy, sexuální orientace, rasy nebo genderu.
Dominantní příběh je například přesvědčení, že muž má být dominantní. A žena krásná a pečující. Nebo že chlap má vydělávat hodně peněz. Živit rodinu. Mít byt, nebo alespoň auto. Jako v příběhu tohoto páru:
Honza miluje Lenku. Také miluje knihy a svou práci v antikvariátu. Kromě knih má rád přírodu a snaží se ji chránit – nemá vlastní auto. Rodiče Lenky Honzu rádi nemají. Jak se o ni může postarat, když: nemá (dobře placenou) práci, auto ani vlastní byt? Přejí si, aby si Lenka našla jiného partnera – muže s perspektivou.
Dominantní příběhy jsou v nás hluboce zakořeněné. Aby ne – rodíme se do nich a v nich také vyrůstáme. Předávají nám je naši předci, pohádky, škola, filmy, reklama, společnost. Je to všude. Máme svobodu žít po svém?
Živitel rodiny
Nežijeme ve vzduchoprázdnu a jít proti proudu není snadné, a už vůbec ne příjemné. Svůj příběh mi vyprávěl můj kamarád Řek, který se před 20 lety oženil s mou českou kamarádkou Markétou. Žijí v Praze.
Markéta má už 15 let vlastní firmu – malou a úspěšnou. Z jejího platu se zvládne splácet i hypotéka. Stavros pracuje na poloviční úvazek. Kromě toho vaří, pere, uklízí, vyzvedává děti ze školky i školy, vodí je na kroužky. Jsou pro něj naprostou prioritou, stejně jako vztah s Markétou. Vyrostl v kultuře (příběhu), ve které jsou rodinné vztahy nejdůležitější ze všeho. Děti s ním mají velmi blízký a pěkný vztah, Markéta je ve vztahu také naprosto spokojená. Stavros není spokojený. V naší kultuře ho nikdo moc neoceňuje. Naopak: když jde mezi své české přátele, téměř vždy se někdo zeptá, jestli si už našel práci.
Když si uvědomíme, že to chceme jinak, a začneme jinak i žít, můžeme ovlivnit problém na společenské úrovni.
Jedním z dominantních příběhů v naší zemi je patriarchát. Jeho škodlivý vliv pociťují muži i ženy. Vytváří stereotypy, které většina přejímá jako dané pravdy. Jako přirozenost. Biologickou danost. A přesto, že jsme se už hodně posunuli např. v tolerování žen, které se i po porodu snaží zůstat aktivní na pracovním trhu, ještě pořád to v některých rodinách vyvolává nepříjemné pnutí:
„Abych doma cítil pohodu a klid, prostě teplo domova. A teplou večeři,“ odpovídá klient Leoš (39 let) na dotaz, co by potřeboval nejvíc. Zdenka vaří, ale jen párkrát do týdne, udržet pořádek se jí dle hodnocení manžela moc nedaří. Po večeři sedá za počítač a překládá. Přispívá poměrně dost do rodinného rozpočtu. Několikrát do týdne vyrazí na pracovní schůzku, průběžně se vzdělává. Je ráda, že může péči o dítě a domácnost proložit něčím jiným. To však dlouhodobě čeří napětí mezi manžely. Leošovi vadí, že „se Zdenka nechová jako ženská.“
Pokud by se Leoš narodil např. ve Švédsku, nejspíš by měl jiné představy o „správné ženě“ a byl by v tomto uspořádání spokojený – vracel by se z práce dřív domů a díky tomu by víc času trávil se svými dětmi. Když ženy podlehnou stereotypům o mužích, snadno se jim stane, že přednost „muž je doma z práce brzy“ vnímají jako projev nedostatečného chlapáctví:
Vadí mi třeba to, že přijdu domů z práce po šestý a on už je doma! Podle mě normální chlap chodí domů večer, ne ve tři jako on. (Eva, 35 let)
Ženy a muži
Narodit se a vyrůstat v českém prostředí může znamenat osvojení si názorů typu „žena má být ženou“ a „muž má být mužem“. Co vlastně tyto kategorie obsahují?
- Často slyším, že ženy jsou citlivé, pečující o ostatní i o sebe, síťují a pěstují vztahy, chtějí mít děti.
Některé mé známé, které se rozhodly děti nemít, se velmi často setkávají s nepochopením až odsudky. Pokud bezdětným zůstává muž, reaguje na tento stav společnost s mnohem větší tolerancí.
- Mezi vlastnosti spojované s „mužstvím“ patří síla, málomluvnost, ochrana žen a dětí, galantnost, pracovitost.
Tradiční rodina, která tyto charakteristiky splňuje, se však může snadno a rychle dostat do pasti:
Michal přišel o práci. Po 25 letech v bance ho vyrazili pro nadbytečnost. Cítí nespravedlnost, zlost, ale hlavně strach z budoucnosti – byl živitelem rodiny! Jeho žena Jana naplňuje jeho představu ideální ženy – pečuje o děti, domácnost i o sebe. Michal po půl roce bez zaměstnání upadl do deprese. Sám sebe vnímá jako slabocha, který není schopný postarat se o rodinu. Neumí si představit, že by je živila Jana. Ani ona si to neumí představit, pracovala naposled před narozením prvního syna.
Práce s příběhy
Při narativní terapii se mi osvědčila technika externalizace problému. Jak už název napovídá, cílem je oddělit problém od osoby, která jej popisuje. Mnohem snáz se pracuje s něčím, co je vně namísto „uvnitř“. Pokud se podaří problém takto vnímat, pokračuje se jeho dekonstrukcí.
Dekonstrukce problému je užitečná nejen při samotném odhalování a pojmenovávání dominantních příběhů, ale také během další tvořivé práci s nimi: spolu s klienty a klientkami zkoumáme, jak problém ovlivňuje jeho kontext – čím je problém „živen“ a co ho naopak „vyhladoví“?
Pokud klienti spatří díky naší rozpravě své osobní nebo vztahové problémy v širších souvislostech (na úrovni společnosti), mohou sami dojít k tomu, že to chtějí mít jinak. A pokud to i takto jinak začnou žít, může to naopak ovlivnit problém na společenské úrovni.
S odhalováním příběhů může sice přijít nejistota, ale také příležitost pomocí jazyka změnit vyprávění a tím i „realitu“.
Když se rozhlédneme kolem sebe, nalezneme spoustu příkladů toho, jak rozšiřující se počet lidí – těch, kteří měli odvahu začít některé věci dělat jinak, než bylo zvykem – ovlivnil i náladu a postoje na celospolečenské úrovni. Tak například moje máma si nepamatuje, že by v době svého mládí viděla muže tlačit kočárek. Já jsem jen v minulém týdnu potkala asi tři otce, kteří svého kojence nesli dokonce v šátku. Institut rodičovské dovolené pro otce je ošetřen dokonce i legislativně.
Tohle všechno ovlivňuje klima, ve kterém žijeme a hlavně: podle kterého se rozhodujeme, jednáme a řešíme problémy. Vědět o tom považuji samo o sobě za velmi užitečné a svým způsobem i osvobozující. S odhalováním příběhů může sice přijít nejistota, ale také příležitost pomocí jazyka změnit vyprávění a tím i „realitu“.
Protože, jak nám připomíná narativní terapeutka Jill Freedmanová, „je‑li realita, kterou obýváme, vytvářena v jazyce, který používáme, pak je udržována naživu a předávána dál v příbězích, které žijeme a vyprávíme.“
Věřím, že nastal čas, abychom si začali – muži i ženy – vyprávět trochu jiné příběhy. Příběhy, ve kterých se nám, společně i každému zvlášť, bude žít mnohem lépe.
