K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Být tím, čím chceme

Od rodičů i učitelů jsme slýchali, jací jsme, co umíme, co nám nejde. Co když neměli pravdu?

Ze seriálu: Hledám svoji cestu

Od svých dvou let sbíráme do své mysli obrazy, které s námi nějak rezonují. Od školky pak z těchto obrazů začínáme sestavovat příběhy a v pubertě začínáme vyprávět náš vlastní příběh, prostřednictvím kterého se identifikujeme. Začínáme věřit, že jsme nějací a že žijeme nějaký příběh. Jsme to, co si o sobě myslíme, v co věříme a co o sobě víme.

Během toho, jak rosteme, slýcháme od rodičů i učitelů, jací jsme, co umíme, co nám jde, co nás baví, co nám nejde a co patrně nikdy nebudeme umět. Možná i vy dáte dohromady seznam vět typu:  

  • Raději se běž učit, ty jsi takový studijní typ. Já to udělám.
  • No jo, ty jsi matematický typ a ty jazyky ti nejdou.
  • Raději zpívej jen v sebeobraně.
  • Jsi zlobivá holčička, když se takhle vztekáš.
  • Dej si těch knedlíků víc, máš je rád.

A tak sbíráme podobné věty a věříme jim, protože je řekli dospělí, zkušení lidé, kteří jsou pro nás autoritou. Postupně tedy věříme, že jsme zlí nebo nejúžasnější, nemožní nebo chytří na základě toho, co o sobě slyšíme. Jak jde čas, můžeme postupně zjišťovat, že ačkoli jsme měli čtyřku ze slohu, psaní nám docela jde. Možná se náš styl nelíbil paní učitelce, možná to bylo víc než o slohu o gramatice nebo nám jen neseděla témata.

Sama jsem dlouho po škole zjistila, že na psaní potřebuju mít „záchvat kreativity“. Ve škole jsem ho během psaní slohu většinou neměla, a proto jsem věřila tomu, že psát neumím, a tudíž nemohu. Podobné to bylo s výtvarnou výchovou, kde jsem také nesplňovala parametry na jedničku. Přesto je dneska mojí hlavní náplní práce kresba a práce s ní (jsem arteterapeutkou). 

Tak to bylo i s jazyky. Větou my na jazyky nemáme v rodině vlohy obhajoval můj tatínek svůj odpor k němčině. Bohužel jsem si to dlouhá léta myslela, a proto jsem se anglicky naučila až po vysoké škole, kdy jsem pochopila, že všechna tato přesvědčení jsou jen v mé hlavě a že nemusí být pravdivá.

Jak jste na tom vy?

Když se zadíváte na svůj vlastní seznam vět a přesvědčení, možná dostanete vztek, co vám ti dospělí kolem vás všechno navykládali, jak vám zničili život a kde jste mohli být, kdyby to tak nebylo. Možná máte pravdu. Všichni kolem vás ale dělali to nejlepší, co v danou chvíli uměli a mohli, a stejné je to s vámi. I vy jste dělali to nejlepší. Stejně tak nyní věříte, že jste… (doplňte podle svého seznamu). 

Co s tím

  • Prvním krokem, jak se z tohoto zakletí dostat, je uvědomit si, že to tak je. Sepište si věty, které si z dětství pamatujete. Uvidíte svá omezení, která si z dětství nesete, ale také svůj potenciál.
  • Druhým krokem je přeformulování toho, čím chcete být. Nebojte se věty přepsat a pak si je říkejte (já jsem si dlouho říkala „učím se anglicky snadno a rychle“). Buďte k sobě něžní a netlačte na sebe. Nesnažte se po sobě chtít opak hned druhý den. Uvědomte si, jak dlouho jste si říkali, že… (se anglicky nikdy nenaučím, protože jsem tupá na jazyky).
  • A do třetice si začněte uvědomovat, jak o sobě mluvíte, když jste s druhými lidmi. Začněte o sobě mluvit v souladu s bodem dva a uvidíte, jak se váš život a váš životní příběh začne měnit.

Možná vás při čtení tohoto článku napadne spousta argumentů, že to tak není, že vám váš současný život vyhovuje a žádná omezení necítíte nebo že byste možná chtěli i něco změnit, ale vlastně na to nemáte čas, chuť nebo dokonce finance. Proč ne.

Tento článek má být podnětem k zamyšlení a k prozkoumání vlastního života. Možná při něm zjistíte, že vám váš život vyhovuje takový, jaký je. Pak je vše v pořádku. Možná ale zjistíte, že nejste se vším spokojeni. Pak potřebujete najít vnitřní motivaci pro změnu, protože bez té je jakékoli snažení zbytečné. 

Hledám svoji cestu
Seriál

Podněty a inspirace k nalezení vlastního směru na cestě ke štěstí.

Více autorů

  • Štěstí