Štěstí společenského zvířete

Mezi předpoklady navazování a udržování pozitivních vztahů patří

• laskavá pozornost
• respekt a tolerance 
• vnímání a přijetí druhého, jaký je
• neupřednostňování sebe, ale naopak ustoupení „ze sebe“ a otevření se druhému 
• aktivní naslouchání
• snaha pochopit druhého a skutečně porozumět tomu, co sděluje
• zaměření se spíše na silné stránky druhých než na jejich nedostatky
• nemanipulování s realitou: to znamená, že nezapojujeme vlastní představy a interpretace nebo stereotypy předem, ale necháme se právě skrze otevřenou a laskavou pozornost unést společným přítomným okamžikem 
• sdílení s druhým, schopnost a ochota být plně tady a teď ve společném prožívání.

Zajímavou inspirací pro naše vztahy mohou být výsledky několika výzkumů v oblasti pozitivní psychologie. Prvním z nich bylo stanovení tzv. Losadova pravidla (výzkumem se zabývala například Barbara Fredricksonová), které platí jak pro pracovní a přátelské, tak i pro partnerské vztahy. Losadovo pravidlo je indikátorem toho, zda jsou vztahy pozitivní a zda prospívají.

Toto pravidlo je vyjádřeno poměrem mezi pozitivními a negativními sděleními a emocemi, přičemž hranice prospívání začíná u poměru 2,9 pozitivních prohlášení a emocí na jedno negativní nebo kritické prohlášení či emoci. Poměr 5 : 1 predikuje v partnerských vztazích silný, láskou naplněný vztah. Naopak poměr 1 : 3, pokud existuje dlouhodobě, směřuje nezadržitelně k rozpadu vztahu.

Opravdovost, vděčnost, štědrost

Jednou z možností, jak vhodného poměru dosahovat, je metoda tzv. aktivně konstruktivního reagování. Netřeba připomínat, že opravdovost a přirozenost je samozřejmou podmínkou. Tato metoda vychází z předpokladu, že při budování pozitivních vztahů je primární to, jak si vzájemně projevujeme radost a uznání při pozitivních událostech.

Sami jistě budete souhlasit s tím, že jinak bude vypadat vztah, kde na pracovní úspěch partnera reagujeme slovy Skvělé! Jsem na tebe hrdý, gratuluji. Teď se ti líp povede a budeš mít možná i víc peněz. Mám velkou radost… a odpovídajícím způsobem i neverbálně, než když jen tak nezúčastněně proneseme, že je to fajn, nebo začneme hledat problémy, které to přinese, případně dokonce nereagujeme na informaci vůbec a začneme mluvit o něčem jiném.

Četné psychologické studie také prokázaly korelaci mezi osobním štěstím a schopností cítit a vyjádřit vděčnost. Z dlouholetého výzkumu dr. Snowdona z Univerzity v Kentucky vyplynulo, že lidé, kteří jsou v životě vděčnější, pozitivnější a optimističtější, jsou také spokojenější, zůstávají déle zdraví, dožívají se vyššího věku a je u nich ve stáří nižší pravděpodobnost výskytu různých degenerativních onemocnění mozku, jako je třeba demence nebo Alzheimerova choroba.

Akt štědrosti přispívá k vyšší radosti a spokojenosti. A funguje to recipročně: čím víc jsme spokojení, tím víc dáváme.

Proto je také jedním z cvičení pozitivní psychoterapie napsání a přečtení zhruba jednostránkového dopisu s vyjádřením vděčnosti konkrétní osobě. Tým Martina Seligmana zjistil, že takový akt přispívá ke zvýšení míry našeho prožívaného štěstí a spokojenosti. 

Obdobné je to se štědrostí. Výzkum dr. Jordiho Quidbacha z Harvardské univerzity prokázal, že akt štědrosti nebo takové nastavení osobnosti přispívá k vyšší radosti a spokojenosti. A funguje to recipročně: čím víc jsme spokojení, tím víc dáváme.

• V jednom výzkumu byli lidé rozděleni do dvou skupin a dělali inteligenční testy. V jedné skupině cíleně vyšly nadprůměrné výsledky, v druhé záměrně nízké. V obou skupinách vznikly výsledkům odpovídající pocity radosti a spokojenosti, respektive nespokojenosti. Každý z účastníků dostal deset euro. Na ulici pak byli nachystáni lidé, kteří potřebovali peníze. Skupina, která byla radostná, rozdávala z toho, co dostala, více než skupina nešťastná a nespokojená. 

Stejně tak byla zjištěna souvislost mezi osobním štěstím a altruismem, soucitem a empatií. Konkrétně například ve studii o dobrovolnictví, která ukázala, že lidé pracující jako dobrovolníci nebo v různých neziskových organizacích vykazují vyšší míru osobní spokojenosti, dožívají se vyššího věku a jsou zdravější. 

Štěstí jsou ti druzí

Michael Tomasello a Paul Bloom experimentálně zjistili, že děti už od prvního roku života spontánně projevují ochotu, pomoc a spolupráci, tedy základní rysy altruistického chování. Až později začínají přejímat společenské normy a chovat se sobečtěji.

Matthieu Ricard proto například navrhuje, aby rozvíjení a kultivování takových emocí, jako je soucit, empatie a altruismus, bylo součástí programů ve školkách a ve školách. Výzkumy v oblasti mozkové plasticity dokazují, že vše se dá trénovat a rozvíjet, nejen kognitivní dovednosti, ale i dovednosti emoční a sociální.

Osobní štěstí úzce souvisí se štěstím a spokojeností druhých a naší schopností jim toto štěstí přát. To je dáno tím, že člověk je tvor sociální, „společenské zvíře“, jak prohlásil už Aristotelés. Pro přežití lidského rodu byla totiž víc než co jiného potřeba vzájemná podpora a spolupráce. Altruismus a soucit jsou podporovány existencí tzv. zrcadlového neuronu a mají také vlastní soustavu mozkových obvodů, která byla favorizována přirozeným výběrem.

Když přejeme štěstí druhým, případně k němu sami ještě přispíváme, zvyšujeme tím i míru vlastního pocitu štěstí.  

V dnešní době se hlavně díky pozitivní psychologii a výzkumům mozku ukazuje, že postulát egoistického štěstí je mylný, neboť má chybné východisko: předpokládá, že lidé jsou oddělené a na sobě nezávislé jednotky. Pravdou ale je, že když přejeme štěstí druhým, případně k němu sami ještě přispíváme, zvyšujeme tím i míru vlastního pocitu štěstí. 

Je potřeba si to uvědomit, i s ohledem na to, že například běžné terapie (včetně medikace) nejsou z dlouhodobého hlediska efektivní a léčí v podstatě jen příznaky, nikoli skutečné kořeny našich psychických potíží, ať už jde deprese, úzkosti, posttraumatické stavy aj.

• U deprese bylo zjištěno, že je nutné zařadit do běžného života jako aktivní prevenci recidivy další techniky. Pokud se tak nestane, je pravděpodobnost výskytu druhé deprese 60%, třetí 70% a čtvrté dokonce 90%.
• Pokud je ale po léčbě nejzávažnějšího průběhu depresivního onemocnění zařazen program aktivní prevence recidivy, která spočívá v rozšíření zorného pole, v odstoupení od problémů a v načerpání pozitivity, toto procento se výrazně snižuje.

Mezi prevenci patří například terapie MBCT založená na meditaci mindfulness nebo pozitivní psychoterapie, která je z velké části založena právě na otevřenosti k druhým, na kultivaci vděčnosti, sdílení, spolupráce, soucitu a altruismu. Mít na zřeteli i štěstí druhých je tedy nezbytné, ne‑li přímo urgentní.