Jak v dospělosti odpustit rodičům chyby, které udělali při naši výchově? Tuto otázku jsme položili několika odborníkům. Dnes odpovídá psycholožka Milena Nováková.

První, co mě napadá, je otázka: Co je to chyba? Ono to totiž s výchovou není tak jednoduché a dá se říct, že nikdo nemá ten správný, univerzálně platný a pravdivý návod na to, jaká má výchova být, jak se v té které situaci zachovat, aby to bylo právě to ono, to nejsprávnější.

Je jasné, že o některých reakcích a výchovných prostředcích by většina z nás řekla, že jsou prostě špatné, nebo v neprospěch dítěte. Ale v době, kdy jsme byli dětmi, to možná bylo trochu jinak. I názory odborníků na to, co je správné a co špatné, se v čase docela vyvíjejí, takže zatímco dříve se například fyzické tresty považovaly za legitimní součást výchovy, dnes jsou považovány za selhání rodiče.

Proto má smysl pochopit motivaci rodičů:

• Snažili se dělat to nejlepší, co v danou chvíli uměli, a až později pochopili, případně nepochopili, že to vlastně bylo špatně?
• Nebo vědomě dělali něco, o čem věděli, že vás vlastně poškozuje?

Já vím, nevědomost neomlouvá. Na druhou stranu, to nejpodstatnější, co ve vztahu rodiče a dítěte hraje roli, je láska k dítěti a touha umožnit mu co nejspokojenější život. Chyba, která byla učiněna ve snaze o dobro, se asi odpouští snáz než chyba záměrná, s cílem poškodit.

Své chyby můžeme svést na rodiče, naši rodiče pak na svoje rodiče. Donekonečna. Pomůže to ale něčemu?

Stejně tak vaši rodiče mohou říci, že za jejich chyby mohou zase jejich rodiče. Někteří z mých klientů odpustili svým rodičům právě díky tomu, že si uvědomili, že i oni se chovají nějak díky vlivu jejich rodičů.

Co jeden vidí jako chybu, druhý vidět nemusí. A co v jedné situaci chybou je, v druhé může být úspěchem. Z pohledu vašich pocitů a vnitřního světa, který se s chováním rodičů nějak vypořádává, pak hraje roli hlavně vlastní volba a úhel pohledu.

Máte odvahu přestat se vymlouvat?

Mnoho lidí svůj vztah s rodiči a jejich křivdy vnitřně analyzuje, zlobí se na ně a přičítá jim velkou část svých negativních emocí a životních neúspěchů. Je dobré pochopit, proč některé věci cítíme tak, jak je cítíme, a proč máme určité scénáře a vzorce chování. Hodně to souvisí s tím, v jakém výchovném prostředí jsme vyrostli, jak na nás rodiče reagovali, jak nás hodnotili, podporovali, ochraňovali. Ale ne jen s tím.

I například jednovaječná dvojčata, ke kterým rodiče přistupovali podobně, vykazují velké rozdíly ve svém chování a prožívání. Na každého zkrátka okolní vlivy působí jinak, jinak je zpracuje, jinak se s nimi vyrovná.

Právě díky tomu, že rodiče udělali někde chybu, můžeme být lepšími. Díky něčemu, co udělali (nebo neudělali), teď něco cítíme nebo děláme.

Takže se nabízí otázka: Jsme skutečně tolik závislí na tom, co nám rodiče způsobili? A musíme být? Co když je to jen výmluva pro to, abychom nemuseli nést svou vlastní zodpovědnost a snažit se na maximum?

Jiný pohled na věc totiž ukazuje to, že právě díky tomu, že rodiče někde udělali chybu, kterou my teď vidíme, můžeme být lepšími. Můžeme si uvědomit, že díky něčemu, co udělali (nebo neudělali), teď něco cítíme nebo děláme. A můžeme s tím tedy dál pracovat – rozhodnout se to změnit.

Chybujeme všichni

Každý z nás moc dobře ví, kolik takových chyb v životě udělal. Můžeme je svést na rodiče, naši rodiče pak na svoje rodiče. Donekonečna. Pomůže to ale něčemu?

Není lepší vzít život do vlastních rukou, učit se ze svých chyb i z chyb rodičů a vědomě dělat věci jinak? Není to lehké, já vím, stojí to spoustu energie. Ale my žijeme svůj život, nikdo jiný ho za nás žít nebude. A nikdo za nás to rozhodnutí neudělá.

Neznamená to popírat, že rodiče náš život zásadně ovlivnili a to, co nám dali či nedali, prostě buď máme, nebo nemáme. Ale říct, že za všechno mohou oni, vlastně znamená vědomě jim i v dospělosti dát absolutní moc nad vaším životem.

Je to tedy na vás, co všechno jim vlastně nyní dovolíte. Nyní se už můžete se rozhodnout, že za svůj život zodpovídáte sami.
A když už jsme mluvili o tom, že názory na to, co je dobré a špatné, se v čase vyvíjejí, musím říct, že i můj názor na naši dnešní otázku se docela posunul.

Původně, když jsem začínala, jsem věřila, že nejlepší cesta je si s rodiči věci vyříkat, snažit se co nejvíc mapovat jejich vliv a odžívat si bolest. Dnes to vidím tak, že ano, toto je hodně důležité, ale samo o sobě to nestačí. Za nejdůležitější považuji tyto kroky:

• Subjektivní převzetí zodpovědnosti a kontroly nad svým životem z rukou rodičů.
• Hledání pozitivních variant – vidím‑li chybu, hledám, jak to udělat lépe.
• Přerušování kruhů a stereotypů v chování – snažím se uvědomit si situaci, kdy reaguji špatně, a zkouším to udělat jinak, bez ohledu na to, čí je to vina.
• Odpuštění a dávání dobra, i když máme pocit, že jsme ho nedostali nebo ho nedostáváme.