Foto: Thinkstock.com

Je to moje vina

Horší než zrada od někoho blízkého: vědomí, že jsme to my, kdo ublížil tomu, na kom nám záleží.

Ze seriálu: Hledám svoji cestu

Monika Hodáčová

Monika Hodáčová

27. 8. 2015

Téma naší viny není zdaleka tak frekventované jako téma odpuštění, jedno ke druhému ale neodmyslitelně patří. Každému bylo někdy ublíženo a každý se někdy rozhodoval, zda odpustí. Ale pocit, že jsme se provinili my sami, může být ještě více ničivý než pocit, že se někdo provinil na nás.

Nedávno proběhl médii soudní případ, kdy soudce prominul odsouzenému zbytek trestu se slovy „našel jste své srdce“. Nikdo nemůžeme vědět, do jaké míry měl pravdu, ale věřím, že tento výrok a představa, že vina byla odčiněna, probudil naději nejen u toho, koho se týkal.

Pocity viny zažíváme v různé intenzitě – od výčitek, které nás trápí jen krátce a snadno je napravíme třeba omluvou, až po ty osudové viny, které mohou tížit na duši den co den a sužovat nás myšlenkou, že už nikdy…

Nikdy nevrátíme čas, nikdy nerozpustíme bolest, kterou jsme způsobili, možná že už ani nebudeme moci poprosit o odpuštění. Cesta nápravy však zůstává v principu vždy stejná. Je to cesta přijetí, trvalé proměny a odpuštění sám sobě.

První fáze: Přijetí

Nejdříve je nutné situaci lépe porozumět, nahlédnout ji v širších souvislostech a z více úhlů pohledu, popřípadě ji sdílet s někým, kdo nám v tom pomůže.

  • Pokud jste zmeškali důležitou schůzku, pak to může být vaše vrozená nedochvilnost, se kterou byste se měli učit pracovat, nebo to může být výjimečná situace, kdy jste opravdu udělali vše, co se dalo, ale prostě nebylo ve vaší moci přijít včas.
  • Máte-li výčitky, že jste se třeba provinili na svých dětech, možná vás tehdy ani nenapadlo, že děláte něco špatně, takže jste vlastně nemohli jinak.

Přijměte, že člověk se vyvíjí a že pokud pocit viny zažívá, pak právě proto, že na své cestě postoupil o kus dál. Ti, kteří ve své životě stagnují, se žádnými vinami netrápí.

Je tedy dobré si připustit, že nejvíce se učíme ze svých vlastních chyb, svých prožitků. Kdyby nebylo minulých zkušeností, nebyli bychom dnes tam, kde jsme. A pokud chceme jít dál, žít svůj život plnohodnotně a radostně zároveň, chybám se nevyhneme, jsou tím nejlepším ukazatelem naší cesty.

Druhá fáze: Změna

Dříve bylo se slovy vina a odpuštění úzce spojeno i slovo pokání. Pokání v původní náboženské terminologii znamenalo zalíbit se Bohu. Zalíbit se mu tím, že svoji vinu odčiním dobrými skutky. Pokání ztratilo na vážnosti možná už tehdy, kdy církvi stačilo, že hříšník si místo faktického odčinění koupil odpustky. A nakonec i tento zvláštní způsob nápravy chyb nám zůstal.

V mé ateistické rodině se například s úsměvem říkalo, že tatínek dělá odpustky. To když se třeba večer zdržel a další den to napravoval malým dárkem či dobrovolnou činností, kterou jindy vykonával jen pod nátlakem. Drobná úplata smázla jeho špatné svědomí, vše se záhy vrátilo do starých kolejí bez jakékoli změny, aby se celé představení časem opakovalo zas a znova.

Myslím, že je to scénář, který dobře známe my všichni. Občas každý z nás dostává nějaké ty odpustky, občas je také činí. Bylo by naivní očekávat, že prací na sobě se z nás stanou dokonalé bezchybné bytosti. Vždy je ale důležitá míra provinění a také jeho četnost.

Pocit viny nám brání být v kontaktu se sebou samým, se svojí duší, jako bychom si zavřeli vrátka.

Problém nastává tehdy, když takový viník žádnou skutečnou vinu necítí. Jemu to takhle vyhovuje a nechápe, proč by měl něco měnit. Rodiče, kteří týrají své děti, dokážou tvrdit, že to vlastně dělají pro jejich dobro. Ani vrah podle výpovědí kriminalistů často necítí vinu, dokonce může mít pocit, že udělal správnou věc, že nemohl jinak. Pokud však svůj pocit viny přijmete se vším porozuměním, vaše cesta k nápravě vede právě snahou vymanit se ze zajetých kolejí.

Každé probuzení je pak novou příležitostí napravit chyby minulého dne, týdne, života… Pokud to činíme vědomě, nemusíme propadat neustálé lítosti a beznaději, že už nebudeme mít příležitost své viny odčinit. Příležitost si nás vždycky najde, i když bude možná vypadat úplně jinak, než jsme si původně představovali či přáli. Vždycky jí ale musíme sami vyjít naproti.

Třetí fáze: Odpuštění

Odpustit sám sobě patří možná k nejtěžším úkolům na naší cestě. Mnohdy na sebe nabíráme vinu za vše, co se kolem nás děje, a to nás paradoxně zbavuje možnosti jít dál. Týrané dítě má hluboko v sobě uložený pocit, že si takové zacházení zaslouží, stejně tak žena zažívající domácí násilí. Můžeme se cítit bezcenní a vinni, když nejsme tak úspěšní, jak si naši rodiče přáli, když se nám rozpadne manželství, když…

Mnohé viny, které v sobě neseme, tak ani skutečnými vinami nejsou, a přesto nás vhání do kola nekonečných výčitek svědomí, kdy se snažíme vyhovět všem kromě sebe. Pocit viny nám brání být v kontaktu se sebou samým, se svojí duší, jako bychom si zavřeli vrátka. Až ve chvíli, kdy se na celou situaci dokážeme podívat z jiného úhlu pohledu, přijmeme ji a rozhodneme se pro nápravu, otevíráme si i prostor pro odpuštění.

Mohlo by se zdát, že procházet těmito fázemi života je jen smutek a těžká dřina. Ano, není to snadná cesta, ale je to zároveň cesta od sebeobviňování k radostnějšímu životu, kdy přichází uvědomění, že i když můj život není takový, jaký jsem si možná vysnil, i když žiju se stíny na duši, přesto můžu zažívat obyčejnou radost, pocit vděčnosti, naplnění i štěstí. A zároveň mohu něco ze své zkušenosti předávat dál a zabránit tak další bolesti, další vině. Pak už nejsem viníkem, ale tím, kdo našel své srdce.

Diskuse 0
Hledám svoji cestu
Seriál

Podněty a inspirace k nalezení vlastního směru na cestě ke štěstí.

Více autorů

  • Štěstí