Sedíme ve skupině každý nad svým papírem s černobílým členitým obrázkem. „Věci, kde jste?“ je na něm napsáno. Po okrajích je vyobrazeno deset předmětů, které máme za úkol najít. Pomaličku, polehoučku je různým tempem a v různém pořadí nalézáme. Chce to dívat se jinak, myslet jinak. Skrývají se nenápadně, stejně orientované, pootočené i vzhůru nohama, nelogicky ve scenérii druhého obrázku.

Kousek po kousku zpytuji áčtyřku a desátý předmět v obrázku fakt nevidím, asi tam není. „Tak, můžeme si všichni říct, kde jsme věci našli?“ ptá se lektorka. A tak se dozvím, že to, co jsem neviděla, leželo celou dobu (kde taky jinde než) přímo před mýma očima.

„A tohle znáte?“ vytáhne na nás s úsměvem optickou iluzi tanečnice, kterou, jak se později na internetu dočtu, vytvořil v roce 2003 japonský webdesigner Nobuyuki Kayahara. Jak je možné, že při současném sledování jednomu připadá, že se tanečnice otáčí za svou pravou rukou, a jinému, že se otáčí za levou?

Jak to, že někdo během pohybu tanečnice uvidí, že změnila směr otáčení, a někomu se točí pořád stejně? A jak to, že i moment změny směru jejího otáčení každý vnímá jindy?

Nakonec nám někdo prozradí, že vnímaný směr otáčení tanečnice souvisí s aktivitou našich hemisfér. A že třetí rozměr jí dodáváme sami – nikdy jej neměla, jen šikovně budí zdání. Dotváříme si realitu tam, kde nám chybí informace. Nebo jsou uspořádány tak, že nepřijdeme na to, že nám podstatná informace uniká.

Brýle mámení

Někdy si dokonce dotváříme vnímané podněty ve smysluplné obrazy. Můžeme se dočíst, že pokud jsou to objekty nejasné a nezřetelné, má to i svůj název – pareoidolie. Blízko k tomuto dokreslování mají děti a umělci, ale asi to známe skoro všichni.

Mrak nám připomene krokodýla, v lese projdeme kolem stromu, kterému rostou prsa, nebo vidíme v neživých předmětech obličeje. Případně si vzpomeňme na stínové divadlo s prsty, které ožívají v chechtající se poberty nebo štěkající psy. Kdo si rád hraje s fantazií, kolikrát se tak docela příjemně zabaví.

Svou roli v určitých situacích hraje i moment překvapení a setkání s dosud neznámým. Kdo by se při dnešních filmových efektech aspoň trošičku škodolibě a blahosklonně neuchichtl, když slyší o naprostém zděšení prvních diváků kinematografie, kteří měli při jednom ze snímků bratří Lumiérů pocit, že vlak přijíždějící do stanice najíždí přímo na ně?

Poznání, jak to je doopravdy, mi pomohlo v rozumovém pochopení, ale vnímám to pořád stejně.

Jenže kdybychom žili v jejich době a neměli žádnou zkušenost s filmem, s objekty, které se k nám na plátně nebo na obrazovce přibližují, o co, že by se v nás krve nedořezal? Ostatně, příznivci hororů i jiných nervydrásajících žánrů dobrovolně zatínají svaly, bezděčně ucukávají a umírají strachy doma a v kinech i dnes. Nejen, že nás vlastní mozek rád šálí, ale dost často se necháváme oklamávat i úmyslně.

Co když ale realitu chceme vnímat přesně, bez brýlí šálení a mámení, bez her na něco, co není? Jde to vůbec? Nebo máme i při snaze o objektivní vnímání sklon dotvářet si souvislosti a celky, které neexistují?

Optická iluze tanečnice mě asi nikdy nepřestane fascinovat i díky tomu, že přestože už vím, o co jde, pořád jí svým mozkem dávám směr, kterým se otáčí. Poznání, jak to je doopravdy, mi pomohlo v rozumovém pochopení, ale vnímám to pořád stejně.

Potřebujeme rozumět

U optické iluze je to vcelku jedno. Ovšem škodit si něčím podobným můžeme v přeneseném slova smyslu v životě, vztazích, samozřejmě včetně toho k sobě.

Potřebujeme se v životě orientovat. Informace mylné a přitom nám srozumitelně podané jsou pro nás daleko uspokojivější než informace žádné nebo pro nás nesrozumitelné, neuchopitelné. A tak klameme sami sebe.

Jako v případě dvou polí šachovnice, na jedno z nichž dopadá stín válce v tomto videu (část od 03:00). Naše oči prý vidí správně, že barva vybraných polí na šachovnici je totožná, ale při pohledu na obrázek náš mozek musí zpracovat hodně informací.

A aby se z toho asi úplně nezavařil, zjednoduší si to. Přebere si záležitost v souvislostech, které zná, a zahrne do konečného vyhodnocení jen určité množství informací, které je schopen pobrat. Na zbytek se „vykašle“. Políčko A, kam nedopadá stín, je pro nás tím pádem mylně tmavší než políčko B.

Pak tu máme situaci, kdy něco vidíme, nějak si viděné vysvětlujeme, ale nejsme schopni si své vysvětlení udržet. Přepínáme, či spíše nás to nějak přepíná samo. Říkáme si „to je přece úplně jasný králík“, a pak se kolečka v mozku nějak pootočí a – …kač kač kač, kačena, nasypem ti voňavého jačmena… Jenže co když je něco zároveň králík i kachna? Indián i Eskymák?

Převedeno do našich životů – přepínáme mezi tím, jak rozumíme situacím, vztahům, pocitům a názorům. Mezi tím, že něco je v pořádku, a tím, že to v pořádku není. Že něco chceme a nechceme. Že je někdo takový a že je makový.

Neřešitelnosti a nemožnost pochopit realitu nás unavují. Nakonec jsme nuceni si říct, že bychom možná měli přijmout, že nikdy nebudeme schopni vždy vnímat vše. Možná je velkou výhrou už to, že z jednoho výseku bytí a pochopení jsme schopni přepnout do jiného.

Prostě jen tak

Představme si, že by náš mozek nic nedokresloval a nedomýšlel, co se týká našich vztahů s druhými. Přestali bychom skládat zážitky do celků, dávat jim významy, možná by nás nepřekvapil už ani nějaký ten optický klam. Jak by to dopadlo? Zavládl by v nás chaos? Zakrněli bychom? Nebo?

Don Miguel Ruiz, autor knihy Čtyři dohody, například radí, abychom si o druhých nevytvářeli žádné domněnky. Abychom, když něčemu nerozumíme, kladli přímo dotyčným otázky a ani pak se nedomnívali, že o dané situaci víme vše. Že přestat s dotvářením domněnek dokáže proměnit celý náš život a vede k osobní svobodě.

Pokud se pravdě dokážeme podívat do očí takové, jaká skutečně je, může to mít na nás ozdravný vliv.

Nedávno jsem tady na webu objevila vzácné dvoudílné video‑povídání Pavla Špatenky Poznej sám sebe v druhých s praktickým cvičením. Vysvětluje tam mimo jiné, že si do druhých promítáme něco svého, a také že naše pravda ve vztazích je subjektivní. A že po druhých lidech chceme, aby žili a chovali se podle naší subjektivní pravdy, kterou jim vnucujeme, ale zapomínáme na to, že sami jsme nešťastní proto, že žijeme v zajetí cizích pravd.

Praktické cvičení ve videu pomáhá prozkoumat projekce v mezilidských vztazích, kde bylo nebo je prožíváno něco konfliktního. Postupnými krůčky se můžete prokousat od hanopisu na vybraného (ne)šťastlivce až po doporučení psaná sami sobě, vhodná pro objektivnější vnímání dané situace. Proces i výsledky vás mohou překvapit.

V podstatě tušíte předem, odkud vítr vane a kam vás má dovát, ale když se vnoříte do procesu a soustředíte se vždy jen na daný krok, na konci můžete mít na tváři ještě větší úsměv, než když se zadaří ve hře jaký, kdo, s jakým, kým, co dělali, kdy, kde a proč. (No, nepousmějte se, když vám černé na bílém vyjde jako první a zásadní doporučení pro objektivnější vnímání reality, abyste sami sebe a lidi včetně těch nejbližších měli více rádi. Nejprostší pravdy nám někdy unikají mezi prsty, stokrát zahlédnuty, ale nepovšimnuty.)

Pokud se totiž pravdě dokážeme podívat do očí takové, jaká skutečně je, může to mít na nás ozdravný vliv. Četla jsem hezký příběh o setkání s tím, jak může být skutečná pravda prostá:

Zenový mnich stál na malém pahorku a díval se do krajiny. Několik lidí, kteří šli kolem a viděli ho tam stát, se o něm začalo bavit.

Jeden řekl: „Jistě se dívá po svém psovi.“ Jiný myslel: „Ne, on asi vyhlíží přítele,“ a třetí řekl: „A co, určitě má jen požitek z chladného vzduchu tam nahoře.“

Protože se ti tři nemohli shodnout, rozhodli se, že půjdou na pahorek a muže se zeptají.

První se zeptal: „Proč tu stojíš? Utekl ti pes?“ „Ne,“ odpověděl muž, „žádného psa nemám.“ Potom se zeptal druhý: „Tak asi vyhlížíš přítele?“ „Ne,“ odpověděl muž, „ani tohle nedělám.“ Nakonec se ho zeptal třetí: „Máš snad tedy požitek z čerstvého větru tady na kopci?“ „Ne,“ odpověděl muž, „ani z čerstvého větru tady nahoře nemám požitek.“

Tu se ho zeptali všichni tři: „Proč tu tedy stojíš?“ Mnich odpověděl: „Prostě si tu jen tak stojím.“

Někdy domýšlíme, projikujeme do druhých to své a vytváříme si podobné neexistující příběhy.

Přeji nám všem, abychom taky dokázali prostě si jen tak stát na svém pahorku, mít sebe i druhé rádi, nic si o nich ani o sobě nedomýšlet (a pokud už si musíme něco domýšlet, tak jen to dobré). Žít a nechat v klidu žít.

Perceive, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz