Na začátku byl vtip. Poslal mi ho v dobrém rozmaru Radkin Honzák: Muž okopává zahradu. Manželka přijde k oknu a volá na něj, aby šel domů. „Ale já tady mám ještě práci,“ odvětí manžel. „To nevadí, pojď domů!“ – „A co se děje, mám hlad?“ – „Ne, je ti zima!“

Chceme mít vládu nad svým životem. Víc než to: požadujeme záruky. Chceme vědět, že dovolená, kterou jsme si vybrali, splní naše očekávání. Že film, na který jdeme, bude stát za to. Náš čas je vzácný, kapacita omezená. Chceme vědět, že vztah, do kterého vstupujeme, nebude „ztráta času“.

Zároveň se nám zhusta nelíbí, jak je svět svázaný normami, očekáváními, nařízeními, kontrolou. Prošpikovaný hodinami a kamerami. Chceme přece mít vládu nad svým životem, my sami. Potud je vše v pořádku. Někdy jsme to ale právě my, kdo podobnou kontrolu uplatňuje na druhých. Možná s nejlepšími úmysly a po kapkách, ale vytrvale.

Ve vleku očekávání

Když jsme s partnerem dospěli do stádia uvádění do rodin, vyprávěla mi jeho maminka příhodu, jak se rozhodla dát z panelákového bytu pryč jedny dveře. Potřebovala, aby je „chlapi“, čili manžel a syn, odnesli do sklepa.

Vysadila tedy dveře z pantů (to zvládla vlastními silami) a položila doprostřed obýváku – aby je prostě museli odnést. Odnesli. Předtím ale milé prosklené dveře několik týdnů obcházeli a překračovali. Nevadilo jim to.

Tehdy jsem se té historce smála. Dnes už méně. Díky dvěma nedávným článkům (a jednomu staršímu) jsem ovšem získala lepší představu, co můj partner vlastně dělá, když nedělá to, co já bych si zrovna představovala, a nakonec i co dělá ten muž v úvodním vtipu:

Darujte předplatné

Koupit

• Užívá si čas jako kairos. Nepřemýšlí nad tím, co „by se mělo“. Je ukotvený v sobě a v přítomném okamžiku. Řídí se vnitřním časem, ne tím, který ukazují hodiny. Tím dává vale stresu. Kdy vyrazíme? Až budeme nachystaní.
  
• Je spontánní. Rozvíjí v sobě pocit autonomie a schopnost věřit svým rozhodnutím. Stojí u kormidla svého života. Nabírá motivaci ke změnám a k tomu, proč se vůbec o něco snažit.
  
• Noří se do zážitku plynutí neboli flow. Je plně zaujatý vykonávanou činností. Daří se mu, a on to vidí. Maká a čas jde mimo něj. Zapomíná na sebe sama. Je šťastný.
  

Kde není důvěra, nastupuje kontrola

Stephen R. Covey píše ve svých knihách o tom, jak důležitá je pro budování zdravého prostředí důvěra. Při vedení lidí ve firmě to například znamená připravovat pro své podřízené jen rámcová zadání, aby si o konkrétních krocích, postupu a tempu práce rozhodovali z větší části sami.

Když není v organizaci důvěra, musí nastoupit kontrola. Podrobné manuály na všechno (maně se mi z dřívějška vybavil oštemplovaný metodický pokyn řešící jediné: jakým směrem proškrtávat kolonky v třídní knize). Když není důvěra, musí nastoupit příkazy a sankce. V takovém prostředí se pak mezi zaměstnanci daří šikaně.

Nechceme‑li také ve svých vztazích jen proškrtávat nenaplněná očekávání a fajfkovat splněné položky, musíme důvěřovat. Když lidem důvěřujeme, neudělají vždycky to, co bychom chtěli. Ale ukážou nám, co v nich je.

Když pročítám diskuse o seznamování nebo dotazy v poradně, zdá se mi, že jsme to častěji my ženy, kdo má v osobním životě jasno o tom, jaký by ten druhý měl být. Možná se od mužů můžeme přiučit, jak brát život s větší lehkostí. Žít a nechat žít.