Pořádně se vyspat. Mít alespoň jeden den, kdy po mně nebude nikdo nic chtít. Přijít domů, mít navařeno, vypráno a uklizeno a nedělat nic. I tak mohou vypadat sny střední generace. „Až budu velký,“ sní většina dětí s pocitem, že přijde ráj na zemi, kde sny se stávají skutečností. Na prahu dospělosti už vše vypadá trochu komplikovanější, ale máme přece tolik času. A najednou se blíží padesátka a vtíravá otázka: Kde zůstaly mé sny?

Odpovědi budou různé, od spokojených a smířených až po ty plné bolesti a rozčarování. Většina se ale bude nacházet někde mezi tím – něco se naplnilo a něco ne, úspěchy střídaly prohry. Je to také čas, kdy se člověk zamýšlí, zda se vlastně vydal správným směrem a zda je tam, kde se cítí dobře.

Toto bilancování zpravidla nepřichází ve chvíli, kdy se cítíme naplnění a šťastní, ale naopak tehdy, kdy se něco rozpadá, kdy jsme zahlceni prací, povinnostmi a máme pocit, že takhle jsme to přece nechtěli, a hlavně: že už nebude čas to napravit, změnit.

O generaci, která se ve středním věku ocitá v pasti povinností, se mluví jako o sendvičové generaci. Navíc to vše přichází v období, kdy se lidé cítí statisticky nejméně šťastni (u Evropanů se tento pocit dostavuje průměrně okolo 47 let, a to bez ohledu na životní okolnosti).

Je na čase smířit se s tím, že není ve vašich silách zajistit, aby všichni byli stále spokojení.

K sendvičové generaci patříte, pokud vaše děti ještě nejsou dospělé, stále vás potřebují, a zároveň vás potřebují i stárnoucí rodiče, kteří již nezvládají péči o svoji domácnost, nákupy, pochůzky, v horším případě ani péči o sebe.

Péče o rodiče je přitom mnohem náročnější než péče o děti, fyzicky i psychicky. Starat se o dítě v sobě nese ve své podstatě radost, naději do budoucna. Starat se rodiče, kteří se vám před očima mění v malé vzdorující děti a vyhlídka do budoucna je jen temná, je velmi náročné.

Energetické zdroje se rychle vyčerpávají a pomalu obnovují. Při tom všem jste ještě konfrontováni s vlastním stárnutím a konečností života.

Patero malých zamyšlení

Co s tím? Pomineme‑li radikální řešení, které se někdy může rovnat útěku, zkusme popřemýšlet o možnostech, které by mohly tuto náročnou cestu prosvětlit a ulehčit.

O smyslu a laskavosti

Celá tato životní situace nahrává přemýšlení o vašich prioritách, o smyslu toho, čím momentálně procházíte, i smyslu života vůbec. Víte‑li, proč pečujete, v čem je to pro vás smysluplné – a tedy i přes těžkou situaci život naplňující – dává vám to sílu jít dál, příliš nenaříkat a přijímat věci tak, jak jsou.

Vědomí priorit by vám také mělo umožnit některé úkoly odložit na později s tím, že se k nim můžete vrátit, až budete mít více sil. Snaha zvládnout vše perfektně by vás mohla dovést spíš ke zhroucení než k dokonalosti. Pečujete‑li o své blízké, je to projev vaší laskavosti, a věřte, děláte to dobře. Dostáváte tím také příležitost být si blíž, vzpomínat na to hezké z minulosti a odpustit si staré křivdy.

O zodpovědnosti a organizaci

To, že se musíte něčeho vzdát, v žádném případě neznamená, že se vzdáte nároku na vlastní čas a prostor. Naopak: pokud máte dávat, musíte i brát.

Je důležité si rozmyslet, jak veškerou tu péči rozložit nejen mezi rodinu, ale jak využít i placené služby. Sociální služby jsou dostupné i v té nejzapadlejší vísce, bývají cenově přijatelné a nabízejí i drobnou výpomoc od odvozu babičky ke kadeřnici až po pomoc s hygienou či úklidem domácnosti.

Starší děti zase zvládnou nakoupit, ohřát dědovi jídlo nebo mu jen dělat společnost. A možná to pro ně bude prospěšnější než návštěva jednoho z mnoha kroužků. Je potřeba, aby všichni členové rodiny pocítili svůj díl odpovědnosti a nějakým způsobem se zapojili.

Své povinnosti si pak rozdělte na jednotlivé kroky. Co je nezbytné dnes a co počká na zítra či na příští týden? A nakonec se soustřeďte na konkrétní úkol: na vonící večeři, čisté povlečení nebo naplněnou lednici. Žijete teď.

Péče o pečující

Všichni, kdo pečují, potřebují péči. Abyste dokázali být laskaví k druhým, musíte být nejdříve laskaví sami k sobě. Mělo by tedy být samozřejmé, že se budete zamýšlet nejen nad tím, co potřebují vaši blízcí, ale také co potřebujete vy sami.

Je na čase smířit se s tím, že není ve vašich silách zajistit, aby všichni byli stále spokojení. Jak to jen jde, dopřejte si i nicnedělání. A hlavně bez výčitek. Pokud už si objednáte paní na úklid, nemusíte získaný čas využít k jiné práci, ale jen a jen k odpočinku. Zkuste si také něco pěkného, byť jen na pár chvil, dopřát každý den.

Jedna žena mi vyprávěla, že chodí mamince pro obědy. Nejezdí autem, ale chodí pěšky – je to součást jejího času pro sebe, na který se každý den těší. Odměnu si samozřejmě zaslouží všichni, kdo pomáhají. Děti jistě potěší hmotný dárek, stejně jako návštěva cukrárny nebo kina. Každý má potřebu být oceněný.

O vztazích partnerských i přátelských

Čelíte‑li složité životní situaci ve vztahu, neměli byste zapomínat ho rozvíjet. Ano, často můžete mít pocit, že právě na to už vám energie nezbývá, ale aby byl vztah pro oba partnery oporou, musí pro ně být i zdrojem radosti, naplňujících zážitků.

Nestačí se půl roku těšit na víkend pro dva, a přitom neustále řešit jen provozní záležitosti. Pak by se snadno mohlo stát, že dlouho očekávaný víkend proležíte s migrénou nebo bolestí zad. Je třeba myslet i na drobné radosti, plánovat je: společná snídaně v kavárně, večerní projížďka na kole nebo jen společné venčení psa, kdy dojde i na jiná témata než rozdělování úkolů.

Statistika říká, že od krizového bodu spokojenost lidí zase narůstá až do poměrně vysokého stáří.

Stejně tak důležité je pěstovat vztahy přátelské, mít kolem sebe někoho, s kým sdílíte společné radosti i bolesti, s kým jste si vzájemnou oporou. Máte někoho, komu můžete o půlnoci zavolat, že už máte všeho dost?

O plánech do budoucna

Chcete napsat knihu, učit se francouzsky nebo pěstovat domácí zeleninu, ale raději nad tím vůbec nepřemýšlíte, protože je to plán na dobu, na kterou se přece nemůžete těšit? Pak bude nejlepší začít pomaloučku, bez výčitek, už teď. Ať je vyhlídka do budoucnosti jakkoli bolavá, je posilující mít nějakou vizi, kterou chcete postupně naplňovat.

Představte si do všech detailů, jak úžasné to bude, až si přivezete z tiskárny vlastní knihu, budete procházet pařížské galerie s francouzsky mluvícím průvodcem nebo sklízet vlastní ředkvičky. A začněte na tom pracovat už dnes.

Nemáte čas? Dvacet minut na napsání pár řádek, naučení pěti slovíček nebo listování zahrádkářským časopisem určitě najdete. Budete tak svoji vizi udržovat při životě. A nezapomeňte o svých plánech mluvit se svými blízkými, tedy s těmi, kteří vám důvěřují a podporují vás.

Staré a nové sny

A naše ztracené sny? Je úplně přirozené a lidské, že na vás kromě únavy dopadne i smutek z toho, co se ve vašem životě nepodařilo a nenaplnilo. Navíc je jisté, že některé sny už si opravdu nesplníte. Není to však princip života? Černé a bílé, plus a mínus.

Projděte si své plusy, zkuste najít hodnotu i tam, kde máte pocit velké prohry. I z nevydařeného manželství se rodí milované děti, které byste přece nevyměnili za jiné. I v nenaplňující práci jste mohli potkat dobrého přítele.

Když budete pátrat dál, narazíte určitě i na to, co vám přišlo do života jakoby samo, aniž byste si na to troufli vůbec pomyslet. Pokud si tohle uvědomíte, lehčeji se rozloučíte se sny, které už není možné splnit. A navíc, ty nefunkční přece můžete nahradit jinými, možná více realistickými, ale s větší nadějí na splnění. Lépe se znáte a během vašeho života se otevřela řada možností, o kterých jste opravdu ani nesnili.

I statistika vám dává velkou naději: od krizového bodu, ve kterém jste se možná ocitli, spokojenost lidí zase narůstá až do poměrně vysokého stáří. A nikdy nemůžete vědět, jestli pro vás ještě život nemá nějaký dárek schovaný.

Zároveň ale mějte na mysli, že život žijeme právě teď. Nevíme, co nám přinese zítřejší den. Aby nám přinesl to nejlepší, musíme pro to něco udělat. Ale zároveň bychom si dnešní den neměli nechat proklouznout mezi prsty, ať je jakkoli náročný. Je to náš život. Jediný, který máme.