Líbí se mi, když muži umí vyjadřovat emoce. A nejde pouze o muže. Obdivuji obecně lidi, kteří dokážou být emocionální a zároveň uvažovat prakticky. Uvedu teď dva typy lidí. Jedni své emoce potlačují – schovávají se za sarkasmus, nechtějí si emoce připustit nebo neví, co vlastně cítí. Na druhé straně jsou lidé, kteří dokážou hravě své emoce rozeznat, slovně je popsat, jednoduše čtou emoce druhých. Připomíná vám to něco?

Ano, někdy se to také označuje jako emoční inteligence. Jelikož jsem sama hodně racionální, snažím se najít rovnováhu mezi oběma póly. Shodou okolností jsem narazila na dva články, které popisují výhody schopnosti uvědomit si své emoce a slovně je popsat.

Asi všichni známe situace, kdy máme strach, cítíme se frustrovaní, naštvaní, smutní. Pokud jsme vyrůstali v rodině, kde se vyjadřování emocí moc „nenosilo“ nebo rodiče neuměli emoce dávat najevo slovně, možná je to i pro nás těžké. Rodiče mohli pocity vyjadřovat neverbálně, případně je z různých důvodů nevyjadřovali vůbec.

Z takového prostředí může pramenit přesvědčení, že vyjadřování emocí je pro slabochy nebo zbytečné.

Dělejme, co doopravdy pomáhá

Když se sami cítíme pod emočním tlakem, místo konstruktivního sdělení své emoce maskujeme. Předstíráme, že jsme nad věcí, schováváme se za humor či ironický úsměv nebo druhého shodíme, abychom mu vrátili vnímanou křivdu. Takové jednání nepřináší pohodu do vztahů.

Může nám nějakou dobu fungovat. Manipulujeme jím totiž druhé, aby se cítili hloupě, mateme je, vytváříme u druhých pocit viny nebo je zraňujeme. Proč? Dává nám to pocit kontroly. Ve vztazích to však dlouhodobě prohlubuje nedorozumění. Pokud takto začneme jednat s partnerem oba, stylem oko za oko, možná se z našeho vztahu stane dětské hřiště, kde si budeme navzájem bořit bábovičky a přetahovat se o hračky.

Lidé si často myslí, že pokud jsou například naštvaní nebo smutní, musí se okamžitě takových pocitů zbavit, protože jsou „špatné“.

Proč je dobré umět slovně popsat, jak se cítíme? Pokud se cítíme pod tlakem, někdo nás neustále štve nebo máme strach, mohou nás tyto emoce zcela pohltit, i když navenek působíme netečně. Jsme‑li schopni si tyto pocity uvědomit a slovně je popsat, přináší nám to v dané situaci určitou úlevu.

Například místo žaludku sevřeného z neznámého důvodu si připustíme, že máme strach z návštěvy doktora. Už samotné uvědomění, jaké emoce cítíme a kde se berou, nám dává nad nimi kontrolu. Zastaví nás před iracionálním bezmyšlenkovým jednáním, kdy nás emoce úplně pohltí a ovládnou.

Představte si, že vás vytočil kolega, který včas neudělal dohodnutý úkol. Vaše reakce může být buď sarkastické shození kolegy před šéfem, hádka a urážení se navzájem, případně ignorování kolegy. Nebo mu můžeme v klidu říci, že se teď na něj cítíme rozzlobení, protože jsme počítali s tím, že bude úkol hotový.

Emoce? Neznám

V psychologii se označuje neschopnost popsat pocity slovy jako alexithymie. Lidé, kteří mají problém vyjádřit své emoce, mohou být jinak velmi inteligentní, vtipní nebo schopní v určitém oboru. Je pro ně však velmi těžké se adekvátně zapojit do emocionálních situací.

Obvykle v takových situacích vypadají odměřeně nebo netečně a bez výrazu, mohou se cítit ohrožení nebo se stáhnout. Často se emocionálním situacím vyhýbají, proto si mohou připadat izolovaní a mít problém se zvládáním vlastních emocí.

Abychom dokázali lépe popsat emoce, můžeme začít s uvědomováním a pojmenováním těch běžných.

To však neznamená, že by tito lidé emoce necítili. Pouze je nedokážou dobře rozlišit, jsou z nich zmatení, nedokážou popsat, jak se zrovna cítí nebo co způsobilo jejich reakci. Stejné těžkosti jim přináší popis nebo porozumění emocím druhých. Což jim neumožňuje vytvářet hluboké city k druhým a kultivovat trvalé emoční vztahy.

Často umí popsat, že se jim nelíbí reakce druhých nebo jejich chování, nedokážou je však spojit s příčinou. Obvykle volí raději intelektuální debaty nebo fyzické aktivity se svými přáteli místo vyhledávání emočních zkušeností.

Pojmenujme to

Pojmenování emocí nám dává určitou kontrolu, uklidňuje naši chaotickou mysl, která je pocity zaplavena, a tak s nimi dokážeme lépe naložit. Ve výzkumu Mathewa D. Liebermana bylo zjištěno, že participanti, kteří pojmenovali své emoce, měli menší aktivitu v amygdale, té části mozku, která ovládá naši automatickou reakci – připravenost k boji nebo útěku. Zároveň měli tito jedinci větší aktivitu v prefrontálním kortexu, části mozku, která slouží k přemýšlení. Pojmenování emocí tedy posloužilo ke změně z emoční reakce do promyšlení situace.

Pokud jste jedním z těch lidí, kteří mají problém s pojmenováním nebo zvládáním emocí, nic není ztraceno. Dá se to naučit. Abychom dokázali lépe popsat emoce, můžeme začít s uvědomováním a pojmenováním těch běžných.

• Zastavte se každý den na pár minut a řekněte si, jak se zrovna cítíte, co ve vás dnes vyvolalo určitou emoční reakci.
• Nesuďte emoce jako dobré nebo špatné.
• Soustřeďte se na danou emoci a chvíli ji u sebe nechte.

Lidé si často myslí, že pokud jsou například naštvaní nebo smutní, musí se okamžitě takových pocitů zbavit, protože jsou „špatné“. Opak je však pravdou – neexistují dobré a špatné emoce. I emoce jako zklamání nebo smutek a pochopení jejich příčin nám umožní rozeznat, zda je pro nás daná situace, člověk nebo předmět důležitý nebo proč v nás vyvolává takový pocit. Měli bychom se naučit své emoce akceptovat.

Pokud prožíváme pouze několik emocí nebo některé vůbec, měli bychom se zamyslet, proč tmu tak je:

• Stydíme se například vyjádřit vztek?
• Myslíme si, že si nezasloužíme být šťastní?
• Jaké důvody nás vedou k neprožívání určité emoce?

Více k tématu:
Why Saying Just One Word Can Calm Runaway Emotions