Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Rodinné tajemství

Mám malé dítě a čím dál silnější pocit, že jsem se dodnes nevyrovnala se svým vlastním dětstvím.

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

„Nevyznám se ve své situaci,“ napsala nám do redakce čtenářka Olivka. „Mám problém najít dobrý vztah ke své malé dceři. Snažím se, ale vidím, že mi mé zkušenosti k výchově nestačí a že tu správnou výchovu prostě člověk musí mít v sobě.“

Trochu se obávám budoucnosti, toho, že jí nedávám jistotu, jakou potřebuje, že k ní asi nejsem tak vřelá nebo samozřejmě laskavá, jako lidé na děti bývají, že nemám dost nápadů a podnětů, co jí do života dát.

Ptám se často sama sebe, zda jsem to teď přehnala a byla moc chladná, tvrdá nebo přísná či dokonce nespravedlivá, anebo jsem prostě jen zbytečně nejistá sama sebou? Nechci jí ublížit ani „hýčkáním“, ale ani z ní vypěstovat hromádku neštěstí, jak se sama cítím.

Co se tam dělo?

Těžko se vypořádávám s minulostí, s rodiči a jejich občasnou tvrdostí. Spousta lidí ve městě nás znala a mnoho lidí naznačovalo, že jsme něčím vyčnívali. Ptali se, co se u nás dělo, stalo, že tak fajn rodiče mohli mít tak „divnou“ dceru a možná i mají ze mě strach (jistě jsem se v minulosti chovala hodně podivně a za tu dobu mě hodně lidí i opustilo).

A já mám pocit, že to „tajemství“ (dejme tomu, že hlavně násilí, které se stalo), budu muset navždy nosit v sobě, že se to nesmí dozvědět nikdo, kdo zná naši rodinu. Bylo by to i nefér k rodičům, kteří nedávno projevili lítost nad tím, že nás vychovávali dost tvrdě.

Když mým rodičům vadí něco v mém domě, začnu to po čase nenávidět i já, stydět se za to. Takovou mají dodnes moc.

Pár lidí o tom ví, pomohli mi, ale vždycky se dospělo do bodu, kdy mám z nich pocit, že mi chtějí říct něco jako ve smyslu „tak, a teď se přestaň litovat a jdi do života“ (najdi si konečně práci, pomoz jako ostatní ženy, udržuj standard), ale já se pořád života bojím. Těžce ho louskám jako tvrdý ořech, studia se bojím, práci hledat zkouším, ale vracívají se mi velké bolesti páteře (nejen), někdy bych radši nebyla vůbec.

Mám si vybrat radši chudobu a klid (s čímž se těžko srovnají ostatní členové rodiny), anebo nahodit úsměv a překonat to (a tu narůstá nejistota, jak zvládnu pracovní stres a děti? Dokážu pak být k nim vlídná?). Možná bych o těchto věcech potřebovala mnohem a mnohem víc mluvit (ale s kým?), bojím se stále, že se někomu vnucuji a obtěžuju malichernostmi a mám i potíže vyjádřit spoustu věcí.

Komu se svěřit?

Nemám velké přátele, většinou ani nepustím lidi ke zdi mých zdravotních potíží, dokonce ani lékařům nejsem schopna vysvětlit, co a jak mě kdy bolí, a stydím se říct o dalších potížích, bojím se, že mě budou mít za hypochondra (takže buď tiše trpím, nebo zkouším různé stravování, které mi v něčem pomohlo, ale v něčem zatím ne).

Mám pocit, že když za mnou nestojí rodiče, tak jsem absolutní nula. Když jim vadí něco v mém domě, začnu to po čase nenávidět i já, resp. stydět se za to. Takovou mají dodnes moc, i když už si ji dnes uvědomuji, mám pocit, že se těch tisíců drobností nikdy nezbavím a budu si vyčítat kde co.

Je lepší se odstěhovat někam daleko od nich a začít všechno budovat znova? Nebo najdu sílu a svůj vlastní pohled? Ale když se oddělím od rodičů natolik, aby mě nemohli ovlivnit nějakým svým názorem, ovlivní to zase negativně děti, protože své babičky a dědy přeci jen potřebují (a možná bych se pak zase trápila výčitkami svědomí).

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Připadá mi prostě, že jsou na mě kladeny příliš velké nároky, okolím i ode mě samotné. Ale které z těch nároků bych měla škrtnout? Čemu se věnovat, když prostředky jsou omezené, nemohu příliš sportovat, nemám moc přátel a ani si s nimi co říct… Jak ven z tohoto začarovaného kruhu?

Požádali jsme o vyjádření k příběhu psychologa Petra Sakaře:

V tomto krátkém textu se společně s vámi zamyslím nad zdroji, ze kterých postupně roste naše rodičovství. Na úvod upřesním, že rodičovské dovednosti (např. schopnost pečovat o tělesnou schránku a tělesné potřeby dítěte, učit dítě základním dovednostem – chodit, mluvit, správně se chovat) ponechám pro tuto chvíli stranou a budu se věnovat rodičovství z jeho vztahové a emocionální stránky. Příběh Olivky využiji k dokreslení nastíněných myšlenek.

Narození dítěte je bez ohledu na kladné nebo záporné hodnocení takové události v životě ženy i muže událostí významnou. Z ženy se stává matka, z muže otec. Role, které zůstávaly jako dlouho nepoužívané marionety pečlivě uloženy někde v hloubi jejich duší, se nyní oprašují a chystají se znovu vystoupit na jeviště jejich životů.

Přes pozdější pochopení, že byla maminka duševně nemocná, zůstává v podvědomí dospělého dítěte pocit, že bylo o něco důležitého připraveno.

Abych předešel zmatení, nejsou to role, které tito mužové a tyto ženy v minulosti hráli. Podobně, jako se mladý herec nejprve zhostí role Hamleta, aby ke stáru převzal ve stejné a pro něj známé hře roli jeho otce – krále, se nyní muž a žena chystají převzít party po svých rodičích. Své rodiče v prvním dějství dramatu „Můj život“ bedlivě sledovali, prožívali a vztahovali se k nim se svými potřebami, včetně těch emocionálních. V mysli se jim postupně usídloval obraz rodičovství, jak jej subjektivně vnímali a prožívali. Slovo subjektivně je zde naprosto zásadní.

Vysvětlím to na příkladu. Pokud se například depresivní maminka kvůli své duševní nemoci chová k dítěti odtažitě, chladně a bez zájmu, dítě ji bude prožívat jako citově nedostupnou maminku, třebaže má taková maminka své dítě ráda. Přes pozdější pochopení, že byla maminka duševně nemocná, zůstává v podvědomí dospělého dítěte pocit, že bylo o něco důležitého připraveno, že něco důležitého postrádá. S touto zkušeností, zahrnující vedle vybavitelných vzpomínek také nevědomé vzorce vztahování se k druhým lidem a neuspokojené emocionální potřeby, nyní vstupuje do nové role rodiče.

Podobně můžeme v příběhu Olivky, kde se v prvním dějství objevují postavy rodičů vychovávající budoucí maminku v ovzduší falše a za pomoci tvrdosti a násilí, hledat její subjektivní, dětský prožitek rodičovství. Můžeme si povšimnout, že jí chování rodičů komplikovalo postupné fyzické a psychické osamostatňování, které se nemohlo dít hravou a pro obě strany přijatelnou formou.

Odkud se bere naše rodičovství

Všimněme si nyní analogií mezi rodičovstvím, které maminka zažívala jako malá, a stávajících obtíží v její nové roli rodiče. Jako by se dřívější ambivalence v chování rodičů, kteří dceru na jedné straně tvrdě trestali a na straně druhé ji drželi neseparovanou a závislou, promítly do pochybností maminky o správném výchovném přístupu k vlastní dceři.

Jako by nebylo jiné cesty než se zcela podvolit, zůstat závislá, nebo se zcela vzepřít a zůstat osamocená a zranitelná.

Můžeme si povšimnout problémů maminky se sebedůvěrou, které se nám mohou v hlubině dětských zážitků zjevovat v podobě zážitků naplněných pocity studu a méněcennosti, situací omezované autonomie a potlačované iniciativy, problémů s nejasně vymezenou identitou. Zdá se nám, jako by maminka neměla ani v dospělosti vlastní hlas, kterému může důvěřovat.

Jsme svědky dilematu buď, anebo, které nebyla doposud schopná uspokojivě řešit (např. buď přijmu pohled rodičů, nebo je zcela zavrhnu, odstěhuju se a vybuduju si všechno znovu a sama). Jako by nebylo jiné cesty než se zcela podvolit, zůstat závislá, nebo se zcela vzepřít a zůstat osamocená a zranitelná. Hledání vlastních, „třetích“ cest se zdá být v kontextu dosavadního vývoje nemožné.

Nadějí tohoto a podobných příběhů rodičů, kteří tváří v tvář svému novému údělu rodiče čelí neočekávanému vpádu dávno pohřbených zkušeností a vzpomínek na své rodiče a vlastní dětství, je samotná skutečnost, že o svých potížích dokážou přemýšlet a že je dokážou sdílet. Je tu šance, že se jim podaří nahlédnout, kterak se minulé neuspokojivé zkušenosti ze vztahů s rodiči nadále oživují v současných vztazích a negativně je ovlivňují. Uvědomění si těchto spojení je prvním krokem k žádoucí změně.

Využívejte celý web.

Předplatné

Olivka píše: „Možná bych o těchto věcech potřebovala mnohem a mnohem víc mluvit,“ a mě napadá, že by bylo asi obtížné najít lepší vyjádření toho, co bych jako psycholog a psychoterapeut této nešťastné mamince mohl doporučit. Ano, mluvte a přemýšlejte o sobě, o své dceři, o svých rodičích a o všech souvislostech, kterých si v této spletité sítí tří generací dovedete povšimnout.

Najděte si člověka – zkušeného psychoterapeuta, který vám pomůže znovuobjevit vlastní hlas, kterým budete moci napříště vyjadřovat své vlastní potřeby, které byly dlouhodobě zanedbávány, hlas, kterým budete srozumitelně a přesvědčivě „promlouvat“ i ke své dceři.

Diskuse 0