Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Neochránila jsem svoje dítě

Vařící voda, ostré hrany, pes bez náhubku. Stačí okamžik. Jak žít s jizvami, které nese vaše dítě?

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

Traumata, neštěstí, nehody a zranění jsou součástí života asi většiny rodin a nevyhnou se bohužel ani dětem. Nedá se to vzít zpět, někdy to prostě nemůžeme ovlivnit a zůstává po nich nesmazatelná stopa. Někdy viditelná, někdy ne. Vyrovnat se s tím dá, otázka pro mě zní: Za jak dlouho a jak?

Začalo to jako zcela nevinné každodenní ráno. Dcerka se radovala z návratu tatínka z práce a chystali jsme se všichni na společnou procházku. Měli jsme doma dva psy, které jsme chtěli nechat doma, aby té pozornosti najednou nebylo moc.
Věděli jsme oba, jaké máme psy, věděli jsme i na co dát pozor.

Psi nikdy nebyli bez dozoru a dcerku jsme vedli k tomu, jak se k nim chovat. Věřili jsme, že úspěšně: měli pěkný vztah, nestávalo se, že by je tahala za ocas či uši, dokázali si spolu hrát a psi dokázali kdykoliv odejít z prostoru, když jim něco nevyhovovalo. Pak se stalo něco, co nám jasně ukázalo, že to není pravda.

Pes leží na chodbě, dcera ho obchází, já ji držím za ruku. „Tady má ocásek, tak ho obejdeme.“ Po těchto mých slovech pes nečekaně začne vrčet, já se nezmůžu na nic… a už ji povalil na zem a kousal. Vidím, že do obličeje. Hlavně ho netahat, ať ji nepotrhá. Bože, nejde to. Otevřít mu tlamu a malou vytáhnout. Ale jak? Strčit ruku do krku. Povedlo se. Trvalo to určitě pár vteřin, já cítila hodiny. Přibíhá muž, psa odhazuje, já malou nesu k doktorce a jedeme na šití.

Výsledek toho všeho je utracený pes, tři jizvy na obličeji a nespočet na duši. Nás všech.

Život poté

Co se odehrávalo ve mně, jsem z části vytlačila, teď byla nejdůležitější dcera. Každý den čistit rány a čekat. Překvapivě její chování bylo velmi statečné a brzy se z toho dostala.

Po pár dnech začala o úrazu mluvit. Byla to pro nás úleva – věděli jsme, že to musí ven. Myslela si, že je to její vina, že psa nazlobila, a proto to udělal. Neustále, kdekoliv opakovala, že ji pokousal pes. Jako by se chtěla ujistit, že se to opravdu stalo. A jediné, co od nás chtěla slyšet a potřebovala, bylo souznění a ujišťování, že jsme s ní a že je to pravda, že nás to mrzí.

Největší útěchu jsem našla v kamarádce, která žije s jizvami od dvou let, když ji její maminka opařila čajem.

Denně jsme se o tom bavili. Nikdy nemluvila o tom, jak se to stalo, ale že se to stalo. A pokaždé chtěla slyšet to stejné. „Ano, pokousal tě a je mi to velmi líto a jsme s tebou.“ Tato fáze trvala několik týdnů, možná dva měsíce.

V roli matky a dospělé osoby se stal mou každodenní součástí dne pocit viny. Kdykoliv při pohledu na dcerku se mi chtělo brečet. Stud před okolím i před sebou byl obrovský. Je to má vina, byla jsem u toho, mohla jsem tomu zabránit, proč jsem nestála vedle, proč jsem tak spěchala s oblékáním, nikdy nezapomenu na krev na podlaze. Byly to nekonečné monology plné lítosti, hněvu a výčitek. Nehledě na okolí, které dokázalo tak ubližovat svými reakcemi a komentáři.

Bod zlomu

Největší útěchu jsem našla v kamarádce, která žije s jizvami od dvou let, když ji její maminka opařila čajem. „Nechtěla jsem matku, která se hroutí, kdykoliv se na mě podívá. Chci mámu, která mi pomůže se s tím vyrovnat a žít.“ A to byl TEN okamžik: to, co jsem hledala a nemohla v sobě najít, to, co mi přineslo klid. Nebyla to jen ta slova, ale mé osobní zvnitřnění jich samotných. Prostě mi to došlo.

A potom jsem si vytvořila určitou Deklaraci sebeúcty, něco ve stylu Virginie Satirové:

To, co se stalo, je součástí našeho životního příběhu. Mě, mého muže a mé dcery. Je to okamžik, který nám velmi ublížil a nedá se vrátit. Bude tu s námi neustále, můžeme ho nenávidět, respektovat ho nebo si ho i hýčkat jako dar, že se nestalo nic závažnějšího. Možná to tak mělo být, možná jsme to svým chováním mohli ovlivnit, ale to už teď nezjistím. Vím jen, že mohu měnit svůj současný způsob bytí a tím učit svou dceru, jak se vyrovnávat se životem.

Ano, má dcera bude mít na tváři jizvy. Možná časem zmizí, možná zůstane stopa. Ano, budeme se o tom bavit a zacházet s tímto okamžikem, jak potřebujeme, protože nechceme, aby tento okamžik ovládal nás. Ano, součástí našeho a hlavně jejího života budou dotazy a komentáře lidí. Přeji si, aby našla sílu a odvahu jim čelit a neutíkat před nimi.

Svým pocitem viny jí nijak nepomohu a vlastně o něj ani nestojí. Nestojí o mámu, která je nešťastná a lítostivá. Má právo na to být šťastná. A já vlastně taky – a proto si odpouštím!

Prosím, ať je toto poselství oporou všem rodinám, matkám, které své dítě neochránily před horkou kávou a čajem nebo před něčím jiným. Přeji si, ať alespoň tímto prostřednictvím najdou odvahu a víru v sebe.

A jak to dopadlo? Jizvy se hojí. Od onoho dne uběhlo už půl roku. Občas mám stále děsivé sny, občas je mi smutno, občas se o tom bavíme, ale je to jedna ze vzpomínek. Má dcera je krásné a citlivé dítě, jako spousta jiných.

Požádali jsme o komentář a radu pro podobné situace psycholožku Irenu Teichmanovou:

Tento příběh je úžasným poselstvím a upřímnou výpovědí o tom, jak se učit žít a vyrovnat s traumatem, které může potkat každou rodinu. Jako rodiče se snažíme udělat co nejvíc pro štěstí a bezpečí našich dětí. Nikdy však není možné své dítě ochránit na sto procent. A s možností, že se prostě může něco stát, žijeme každý den. Příběh nabízí pohled na to, co všechno se rozehrává v takových krizových chvílích a také v následujících dnech a měsících.

Pokud mají rodiče oporu v jiných dospělých, pak mohou nabídnout dítěti prostor pro vyjádření jeho emocí a dokážou je také sami přijmout.

Dovolila bych si z pohledu psycholožky pracující s dětmi a rodinami „nasvítit“ momenty, které jsou v procesu vyrovnávání se s takovým traumatem důležité.

Pomoc pro rodiče

Nabízí se dva možné úhly pohledu, ze kterých je možné zpracovávání traumatu nahlédnout. Jedním z nich je prožívání rodiče nebo rodičů, u kterých se otevírá obrovský prostor zejména pro pocity viny. Zvažování toho, co jsme mohli udělat jinak. Mohli jsme tomu zabránit?

To je přirozená reakce, která nastupuje po takové události. Za zásadní považuji najít někoho, s kým mohu svoje pocity sdílet, u koho najdu podporu a pochopení. Nikoliv někoho, kdo nás bude hodnotit a naše pocity viny živit. Může to být partner, kamarád/ka, rodiče. Případně odborník na druhém konci telefonní krizové linky nebo kdekoliv jinde.

Vyrovnávání se s takovým traumatem můžeme připodobnit k procesu vyrovnávání se s jinými závažnými situacemi v našem životě (závažnou nemocí, smrtí blízkého). Má svoje fáze, které mohou následovat po sobě například takto:

  1. Šok: nemohu uvěřit, že se to stalo
  2. Hněv: hledání viníka (obviňování sebe sama)
  3. Smlouvání: hledání možností nápravy (někdy nereálné, očekávání zázraku)
  4. Smutek, lítost
  5. Smíření, odpuštění

Někdy mohou být tyto fáze přeházené nebo uvízneme v některé z nich. Pokud se tak stane a přetrvávají pocity viny v silné ochromující intenzitě nebo se smutek prohlubuje do depresivních symptomů (ovlivňující každodenní fungování), doporučila bych vyhledání odborné pomoci.

Za dobu, kdy je třeba si dát čas pro vyrovnávání se s takovým traumatem, můžeme považovat přibližně jeden rok. Tento rok se uzavírá výročím traumatické události.

Situace může být o to složitější, pokud je s dítětem v době nehody pouze jeden rodič. Ten druhý se pak může na partnera zlobit a označit ho jako „viníka“. Jak je popsáno výše, patří to do obrazu vlastního vyrovnávání se s celou situací. Pokud by však toto nastavení v rámci partnesko-rodičovského vztahu přetrvávalo, je pomoc formou párové nebo rodinné terapie na místě. Takové nastavení totiž ovlivňuje celý rodinný systém a má vliv na všechny jeho členy, tedy i na zraněné dítě.

Jak ale ukazuje příběh čtenářky, která oporu našla u svých blízkých, není vždy nezbytně nutné vyhledat odbornou pomoc. Proces vyrovnávání se s traumatem přirozeně obsahuje fáze hněvu, smutku a lítosti, které jsou však v určité míře ozdravné. Nečekejte rychlé změny a řešení. Každý potřebuje svůj čas. První týdny až měsíce jsou z hlediska emočních bouří zpravidla nejintenzivnější.

Někdy je možné začít pociťovat návrat znovunalezené vnitřní rovnováhy tak po půl roce. I když nic už nemůže být stejné jako předtím, protože jste nutně touto zkušeností zasaženi a ovlivněni. Za dobu, kdy je třeba si dát čas pro vyrovnávání se s takovým traumatem, můžeme považovat přibližně jeden rok. Tento rok se uzavírá výročím traumatické události, která může být pro všechny členy rodiny silným momentem (ať už vědomě či nevědomě). Hledejte a směřujte k odpuštění, i když právě to může být nejobtížnějším úkolem.

Pomoc pro dítě

Druhý úhel pohledu nabízí prožívání traumatu očima dítěte a jak je možné mu pomoci tímto obtížným obdobím projít. Jako zásadní vnímám to, jak být pro dítě rodičem, který je pevnou a stabilní oporou. Rodičem, ze kterého dítě cítí pocit ať se stane cokoliv, spolu to zvládneme. Pokud mají rodiče oporu v jiných dospělých, pak mohou nabídnout dítěti prostor pro vyjádření jeho emocí a dokážou je také sami přijmout.

I když je nesmírně těžké „ustát“ příliv i třeba negativních pocitů vůči nám samým, stojí to za to. Nedotlačíme totiž dítě do situace, kdy se se svými pocity pere samo, protože vidí, že jsou rodiče smutní a je to pro ně tak těžké, že jim raději nebudou přidělávat starosti ještě svým smutkem.

  • Nabízejte možnosti mluvit o tom, co se stalo. Mluvte přiměřeně i o svých pocitech a tom, že je to pro vás taky těžké, ale že to spolu zvládnete.
  • Každé dítě není tolik „mluvné“ a vyjadřuje se třeba jinými způsoby. Dá se využít i kreslení.
  • Nebo vyprávějte příběh o tom, jak se nějaké zvířátko nebo pohádková postava vyrovnávala s nějakým těžkým zážitkem. Dítě tak může skrze fantazii vyjádřit a prožít svoje pocity, které by jinak těžko popisovalo slovy.

Pokud se vám podaří dát svému dítěti pocit, že se o vás může opřít a že je možné mluvit o tom, co se stalo, pak jste zvládli to nejdůležitější pro jeho zdravé vyrovnání se s traumatem. Krásně to vystihuje věta, která přinesla i zlom v příběhu naší čtenářky a kterou si dovolím volně parafrázovat: Dítě nepotřebuje rodiče, který se hroutí pokaždé, když se na něj podívá, ale rodiče, který mu pomůže tím vším projít a žít dál.

Nemůžeme uchránit naše děti všech obtížných a dramatických situací, které život přinese. Můžeme ale být jejich pevným bodem a ukázat jim, jak se dají takové situace projít a zvládnout.

Chcete-li se i vy podělit o svůj příběh se čtenáři Psychologie.cz, napište nám na redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0