„Nedávno jsem narazila na popularizační články věnované poruše zvané misofonie (misophonia, nebo také syndrom 4S – Selective Sound Sensibility Syndrome),“ napsala nám do redakce čtenářka Tea. „Znamená to nesnášenlivost k určitým konkrétním zvukům – nejčastěji jde o zvuky vyluzované jinými lidmi při jídle, spánku a podobně. Informace mě velmi zaujala, protože už od nějakých deseti, dvanácti let mám problémy se zvuky, které jiní lidé vyluzují při spánku. Nevadí mi jen chrápání, ale i slyšitelné oddychování.“
Od dětství mi to působilo menší či větší obtíže – v krajních případech, kdy jsem byla nucena spát s hlasitěji spícím člověkem v jedné místnosti (např. během hospitalizace), jsem se dostávala až do stavů, kdy jsem v jakémsi horečnatém polospánku skoro hystericky poplakávala, vztekle se převalovala, kopala kolem sebe (třeba to rušitele probudí) a zoufale se modlila, ať už únavou a vyčerpáním odpadnu do spánku.
Bylo‑li spolubytí s chrápající osobou dlouhodobější, došla jsem do situace, kdy jsem i dny prožívala v úzkosti, že zase přijde večer a noc, kdy nebudu moct usnout a nebude úniku před tím příšerným zvukem. Za nejhorších nocí jsem zoufale snila o pohádkovém čudlíku v hlavě, který by dokázal vypnout sluch, stejně jako zavřením víček mohu vypnout zrak… Tehdy ve chvílích nejhoršího zoufalství a omámení nevyspáním bych ho nejspíš dokázala stisknout, i kdyby to vypnutí mělo být definitivní (a to miluji hudbu, zpívám a aktivně hraji na několik nástrojů).
Se spánkem samotným jsem přitom nikdy problémy neměla – usínám dobře, spím normálně a dovedu spát i v celkem hlučném prostředí. Občas se dokonce dokážu „zrychleně“ uspat určitou představou, která ale vyžaduje jakési uvolněné soustředění. A ve chvíli, kdy mě začne rušit pochrupování, je s uvolněním a soustředěním na něco jiného konec. Jakmile detekuji sebeslabší chrápnutí, znervózním, zvuk si proti mé vůli ukradne veškeré mé soustředění a pozornost a já jen napjatě ležím a čekám, kdy se ozve další zafunění, zahučení nebo nedejbože zahřmění.
Odjakživa se mi snažili (rodiče nebo třeba dětská psycholožka) vysvětlit, že to je JEN ZVUK, ať si ho prostě nevšímám. Ale to nejde! Zvuku, který vám po několika sekundách opakovaně drásá sluch a nervy a poutá veškerou vaši pozornost, si nelze nevšímat. Při čtení článků o misofonii jsem konečně našla dobrý příměr: stejně tak byste se mohli snažit ignorovat třeba řev hladového zuřivého lva, který těsně vedle vás hledá kořist. Povede se vám to jen těžko (pokud tedy nejste jogín nebo mistr meditace, který se dokáže vědomě oprostit od rušivých vlivů).
Příroda to totiž zařídila tak, že některé zvuky, které mohou znamenat ohrožení, například ten zmiňovaný řev lva, mozkem „projdou“ do amygdaly, která je zodpovědná za instinktivní reakci na nebezpečí a okamžitě připraví tělo na útěk nebo útok. Výzkumy u misofoniků prý prokázaly, že u nich do amygdaly nedopatřením „putují“ i některé neškodné zvuky. Nu a pokud vám mozek při snaze o usnutí začne zaplavovat tělo adrenalinem, je jasné, že zklidnit se a usnout je to poslední, co v tu chvíli lze. Člověk jen leží v zoufalé touze tomu zvuku utéct nebo ho umlčet.
V dospívání a dospělosti, kdy jsem začala bydlet s prověřenými nechrápajícími spolubydlícími a později sama, jsem našla relativní klid. Nezbytnou nutností, bez které neudělám ani krok (nikdy nevíte, kde ztroskotáte a budete muset přespat mimo své bezpečné prostředí), jsou samozřejmě dobré ušní ucpávky (staré dobré pěnové špunty do uší, ovšem pouze jedné prověřené značky), dezinfekční gel, sluchátka, nabíječka a mobil s nahrávkou jednoho konkrétního alba, které mě spolehlivě uspává. Samozřejmě, že se nespí nejlépe, když máte uši až bolestivě nadité špunty, pecky sluchátek narvané na krajíčku uší a kabel vás ovíjí jako liána, ale fyzické nepohodlí za klid duše vyměním kdykoli.
Povedlo se mi také vybudovat si strategie pro případ obtížné situace:
- Půjdu na dlouhý trek, kde se bude spát v hromadných ubytovnách? Nevadí, využiji pohodlí ubytovny alespoň k uvaření, umytí a uložení osobních věcí a pak přenocuji sama venku za budovou ve spacáku. Raději na tvrdé zemi, ale v klidu.
- Čeká mě přespání v cizím prostředí s lidmi, kteří mohou chrápat? Je dobré jim o svém problému říct a připravit je na možnost, že v noci možná „emigruji“ jen s dekou na nouzové tiché místo. Kdyby v noci přišla kritická situace, nebudu se pak ještě trápit rozjímáním co si kdo pomyslí, když mě ráno najde spát v koupelně na zemi.
- Usnutí urychluje a usnadňuje melatonin, případně jistý volně prodejný lék na uvolnění svalového i duševního napětí.
- Nevyhnu se hospitalizaci? Požádám o spolehlivý lék na spaní, takto nárazovým užitím si snad závislost nevybuduji.
Výše uvedená řešení jsou však jen nouzová, pro časově omezené situace. Starosti mi dělá budoucí partnerské soužití. Vždy jsem počítala s odděleným spaním, jenže ne každý partner to dokáže pochopit a akceptovat. Byla bych tedy nesmírně ráda, kdyby se mi povedlo misofonii zkrotit natolik, abych dovedla spát vedle partnera jen s utlumením pomocí ušních ucpávek (ono to pochrupování je slyšet i přes ně, když máte vybičované smysly a vaše tělo je v pohotovosti).
Zkoušela jsem psychoterapii zaměřenou obecně na odbourání úzkosti. Je faktem, že různých šrámů v sobě asi mám dost – po narození jsem bojovala o život a první týdny života strávila bez rodičů, později jsem bývala často nemocná, hospitalizovaná opět bez rodičů a ani pozdější dětství a dospívání nebylo úplně harmonické. Tohle však bylo vyváženo schopností „udělat se šťastnou“ téměř za všech okolností – a celkem snadno.
Tenhle dar mi zůstal, zdraví se zlepšilo, úspěšně jsem vystudovala dvě vysoké školy, pobývala v zahraničí, mám zajímavou práci, jedinečné záliby, dobré vztahy s rodinou a skvělé přátele – v dospělosti se tedy považuji za vesměs velmi šťastného člověka. Snášenlivost chrápání se po terapii trochu zlepšila, ovšem dostala jsem se ze stupně napůl v pláči se půl noci převracím, dokud neodpadnu jen na nižší otráveně desítky minut ležím a čekám, jestli dřív vytuhnu nebo to vzdám a uteču spát jinam. S tímto stupněm se už dá zvládnout týdenní společná dovolená, ale v horizontu celoživotního soužití to stále není ono…
Zajímalo by mne tedy, zda neexistují nebo se nerýsují nové možnosti léčby této poruchy. Už mne napadlo, zda by nemohla pomoci například hypnóza nebo třeba autogenní trénink pod vedením zkušeného terapeuta, ale nebránila bych se ani zapojení do případného vědeckého výzkumu či experimentální léčby. Věřím, že by nastínění možností nezaujalo jen mě, ale i mnoho dalších „obětí“ misofonie – při pročítání webu a diskusních fór jsem byla překvapená, kolik nás je…
Tea, čtenářka Psychologie.cz
O vyjádření jsme požádali klinického psychologa Adama Suchého:
S poruchou, kterou popisujete, jsem se nikdy nesetkal. Nicméně sama jste nastínila etiologii a možnosti. Zdá se, že je to spíše neurologické onemocnění, nikoli psychické (na psychiku má pouze negativní dopad), a je vrozené, nikoli získané. Znamená to, že léčba pomocí psychoterapie (ať již to bude hypnoterapie nebo jiná) bude zaměřená na to, jak symptomy zvládat, tedy jak s tím žít, a ne na to, jak to odstranit, protože to zřejmě nejde.
Způsoby, které jste si našla, jsou tedy platné. Je to stejné jako s úzkostí – nemáme psychologický skalpel, kterým bychom ji vyřízli a zahodili, ale učíme se, jak s ní zacházet. A příměr se lvem řvoucím vedle mistra meditace není vůbec špatný, protože i to je jedna z podpůrných cest, meditace – například osmitýdenní kurz mindfulness, který může pomoci stav zvládat podobně, jako pomáhá zvládat pacientům chronickou bolest.
Své poznatky a názory sdílí také publicista Vojtěch Pišl:
Váš dotaz doputoval mnoha cestami až ke mně, spíš novináři než psychologovi: nejsem v žádném ohledu „expert“ ani v oblasti psychologicko‑psychiatrické péče na „expertizu na dálku“ příliš nevěřím. Podobné situace nicméně shodou okolností znám, sám jsem kdysi na koleji často odcházel spát do kuřárny a do sklepa, tak se s vámi rád podělím o svůj názor.
Píšete o terapii týkající se úzkosti: rozdíl mezi „převracením se napůl v pláči“ a „otráveným čekáním“ mi připadá obrovský. Pokud vám terapie pomohla, připadá mi smysluplné v ní pokračovat. Nebo navázat jinou psychoterapií, ať už s hypnózou, nebo bez ní. Nemusí být nutně zaměřená na úzkost: mnoho psychoterapeutů a psychoterapeutických škol se nezaměřuje na konkrétní diagnózu, protože považují každého člověka za natolik individuálního, že jim nějaké „zaměřování se“ nedává smysl.
Pokud byste chtěla jinou psychoterapii, můžete si půjčit nějakou stručnou knížku o různých psychoterapeutických školách, vybrat si dvě nebo tři, které vám budou nejsympatičtější, na zkoušku navštívit jednoho „zástupce“ každé z nich – a vybrat si, kdo vám nejvíc vyhovuje. Osobně věřím, že má smysl výběru terapie věnovat čas a že do velké míry závisí na osobním vkusu.
Psychoterapie mi připadá nadějná ještě z jednoho důvodu: protože vám pomáhá melatonin. Jedná se o hormon, který tělu říká, že nastal čas spát – a s úzkostí ani zvuky nemá nic společného. Pokud vám tabletka melatoninu pomůže, to „lví řvaní“ překonáváte sama – a terapie by vám mohla pomoci přijít na to, jak to dělat i jindy.
Co se týče „nastínění možností léčby“: Misofonie byla pojmenovaná nedávno a žádnou specifickou léčbu zatím nikdo nenabídl. I specifické, prověřené terapie zaměřené na konkrétní diagnózu jsou ale pokaždé „experimentem“, jestli obecné pravidlo bude platit i u konkrétního pacienta. Nejste tak v jiné situaci než kdokoli jiný – můžete si vybrat z mnoha možných způsobů léčby, jejichž úspěšnost není možné předvídat.
Nedávná přehledová studie zmiňuje jako možnost tinnitus retraining therapy (kterou lze sehnat i v Česku) a kognitivně behaviorální terapii (viz např. adresář terapeutů České společnosti KBT). Francouzská terapeutka Gretchen Jakub doporučila terapii zaměřenou na emoce. „Mám pacientku, kterou děsí některé zvuky. Pomocí EFT jsme dosáhli několika úspěchů do té míry, že některé zvuky, které pro ni dřív byly nesnesitelné, už ani nezmiňuje,“ napsala mi. Jedná se o emotional‑focused therapy (což není totéž jako emotion freedom technique, která se také zkracuje jako EFT; viz článek Nely Wurmové, který může pomoci při hledání terapie).
Některé studie u podobných obtíží uvádí neurofeedback. Zmiňujete amygdalu: její činnost souvisí s aktivitou dalších oblastí v mozku – kterou neurofeedback snímá a okamžitě o ní člověka informuje, takže je možné se ji naučit ovládat, podobně jako se díky převažování se na jednu a druhou stranu člověk naučí udržet rovnováhu na kole. Neurofeedbackové terapeuty akredituje americká BCIA: její seznam terapeutů ale v Česku nikoho nenabízí. V tuzemsku se jedná o neregulované podnikání a osobně bych náhodnému neurofeedbackovému terapeutovi (jakkoli třeba má nějaký český certifikát) nedůvěřoval. Můžete zkusit požádat doktora Šlepeckého ze Slovenska, který mezinárodní akreditaci má, o radu a případně doporučení na některého ze svých českých žáků vybaveného potřebnými znalostmi i přístroji.
Další odborník navrhoval zvážit medikaci antikonvulzivy, léky na potlačení epileptických záchvatů. V tomto případě by se nejednalo o léčbu, ale potlačení příznaků; vhodnost takové varianty by byla na zvážení společně s neurologem.
Společnost Misophonia International nicméně žádný z těchto postupů nepodporuje, protože nejsou prověřené. Čímž se opět dostávám k možnosti „všeobecné“ psychoterapie. Píšete, že vám pomáhají léky na svalové a duševní uvolnění. Kdy se uvolníte i bez léků? Šlo by se podobně uvolnit i při usínání? Jak by toho bylo možné dosáhnout?
Takovým směrem by se mohla ubírat například psychoterapie orientovaná na řešení – stejně jako hypnoterapie a autogenní trénink, které navrhujete. Zmiňujete i jogíny a mistry meditace. Chápu nadsázku – ale pokud máte pocit, že by vám jóga nebo meditace mohla pomoci, třeba by dávalo smysl se jim věnovat. Řada studií potvrzuje jejich pozitivní vliv.
Žádné z možností se vzájemně nevylučují – a jakkoli se rozhodnete, budeme rádi, když se o svou zkušenost podělíte, ať už v diskusi pod textem nebo třeba formou rozhovoru.
Ať se vám daří v krocení lvího řevu i ve všem ostatním!
