Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Milada Neubergová, www.m-n.cz

Vzdorovat osudu?

Těžká období člověka zpevní, ale také nepříjemně promění. Kdy je toho už příliš?

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

„Všichni to známe. Máme své malé a větší sny, pro které jsme schopni ledacos obětovat. Většina z nás umí zatnout zuby, překonat netrpělivost, tvrdě pracovat, učit se, odříkat si, posouvat a odkládat své uspokojení,“ napsala nám do redakce čtenářka Venuše. „Můj dotaz směřuje k hranici v nás, kterou bychom neměli překročit, aby byl život ještě k žití a stále nás bavil. Prožila jsem těžká období, která mne zpevnila, ale také nějak nepříjemně změnila. Poslední dobou se vůbec nedokážu radovat ze svých úspěchů. Možná to bude i tím, že je nesdílím s těmi, se kterými bych chtěla, protože jsem se všem vzdálila. Ráda bych to změnila nějakým nenásilným způsobem, ale prožívám obavy, že ostatní poznají změnu, nejistotu. Snažím se vzdorovat, i tím, že si namlouvám, že mé tužby už nejsou skutečné. Kdy je dobré vzdorovat nepřízni osudu, a kdy nastává chvíle přijmout například fakt, že nemohu mít děti? Co vše jsme schopni překonat pro velké bolesti v nás? Já nějak pozbývám sil předstírat, že jich mám na rozdávání, a zároveň jich ještě pár mám a nechci to vzdát…“

Milá Venuše,

díky za váš příspěvek – myslím, že jste mluvčím řady lidí, kteří si kladou takové podstatné otázky. Sám se k nim řadím, takže bych asi měl spíš sedět na stejném břehu s vámi jako tázající se. To, že se pokouším něco odpovědět, neznamená, že bychom si nemohli role prohodit. Také by mě zajímalo, jak si sama zkoušíte odpovědět. Zkusila byste to a napsala byste si svou odpověď? Věřím, že by byla zajímavá.

Vedeme dialog se životem a někdy mu potřebujeme odpovědět na to, čím procházíme a co nám přináší. Jindy potřebujeme klást otázky a doufat, že v dalších kapitolách nám život odpoví – třeba skrz nějakého člověka, událost, inspiraci apod. To hledání samotné je velmi cenné. Tříbí nás a někdy bohužel přináší bolest. Často musíme unést to, že tu definitivní odpověď nedostaneme. Nemějte tedy na sebe nárok, že takové zásadní věci máte vědět, a zkuste přijmout, že to není žádné selhání, ale spíše pravdivý postoj ke skutečnosti. Snížením tlaku na sebe se může otevřít cesta, kterou člověk předtím neviděl. Někdo by řekl, že se naladíte na jinou frekvenci, která se „rozvibruje“ tak, že najednou život přinese jiné podněty. Máte jméno římské bohyně lásky, tak myslím, že princip lásky vám může být průvodcem při vašem hledání.

Mohli bychom dlouho debatovat o tom, co je to štěstí a spokojenost. Celkem souzním s názory, že štěstí není primárně o splnění všech snů, o dosažení různých met ve vnějším světě, ale spočívá v naučení se být spokojený se sebou a životem víceméně nezávisle na tom, co se odehrává ve vnějším světě. Mám za to, že to souvisí i s tím, jestli člověk zůstává na cestě svých hodnot a taky jestli může rozvíjet a poznávat lásku (v nejširším slova smyslu). Nějak se všichni učíme postavit se k životu tak, aby nám dával smysl, abychom našli cestu, po které můžeme jít, a abychom cítili radost. V těžkých chvílích se přirozeně objevuje pocit, že život nás možná moc zkouší, moc drtí, je vůči nám nespravedlivý apod. Naším úkolem je pootočit tuto pozici, že život nám něco dluží či nás školí, nebo dokonce trestá, do svobodné role a otázky: „Co já chci dát životu, ostatním a sobě?“ Je to pěkná fuška, zvlášť pokud vidíme, že někdo dostal nějaký dar, který bychom moc chtěli, někomu zdánlivě vše jde, nevidíme spravedlnost, že by se dobré věci děly jen těm (podle nás) dobrým, svět zaplavuje bolest a trápení a navíc řada těch „úspěšných“ lidí někdy zaměňuje dary života za vlastní zásluhy. Myslím, že máte právo na pocity frustrace, třeba i závisti a nejistotu. Pocity si nevybíráme a nejde se jim vyhnout. Jde ale jít nějak „za ně“ či „pod ně“. Jde se držet vaší podstaty, která je víc než vaše emoce.

Někdy jsme uvěznění v otázkách a pocitech a hledáme cestu ven. V knížce Dalajlamova kočka Dalajlama říká, že se můžeme snažit předělat naše vězení na klášter – vězení i klášter se zas až tak neliší co do vnější podoby, jsou zde omezení a něčeho se zde nedostává, ale v klášteru je už vědomý souhlas s těmito podmínkami a víra, že skrz omezení vnějšího světa můžeme být víc ponořeni dovnitř, být blíž své duši, snáz se dotknout smyslu a přiblížit se cíli. Co je vlastně cíl? Podle toho lze pak hodnotit věci jako „úspěšné“ či užitečné. Je-li cílem naučit se milovat a rozvíjet svou duši, máte šanci dojít k cíli i skrz těžké věci.

Učíme se číst události života a překládat si je. Každý má sklon k překladům, které nějak podporují základní životní scénáře („život je zlý“, „mně se nic nepovede“ atd. atd.). Stojí za to objevit vlastní výkladová schémata, a pokud by byla moc generalizovaná či zatížená našimi zkušenostmi, je dobré zapojovat laskavost a rozum, aby překladač ovlivněný emocemi přenastavily. Někdy události čteme tak, že máme jít dál a danou překážku překonat třeba na podesáté, a jindy v zavřených dveřích objevíme náznak, že naše cesta vede jinudy. Myslím, že neexistuje jednoduché, vždy platné vodítko typu překážka rovná se „jdi jinudy“ nebo zavřené dveře rovná se „zkoušej to znova“. Musíme se znovu ptát své duše, naší intuice. Pro každého je dobrou cestou něco jiného. Jde o to cvičit tento „smysl pro přečtení životní situace“ a odlišovat strach od intuice. Posloucháme-li strach, náš obzor a naplnění se zmenšuje, poslechnutí intuice a vlastních snů vede k růstu energie a vědomí smyslu.

Také se na to můžeme dívat z pohledu celistvosti – pokud stále na vše používáme jen jeden typ výkladu a zaujímání postojů, můžeme zkusit rozvíjet jiné principy, které k celistvosti chybějí. Co zde například zkusit místo zatnutí zubů se někdy uvolnit, něco pustit, místo překonání netrpělivosti ji vyjádřit a nechat se jí kousek vést (třeba povede ke vzteku a tam je energie ke změně), co místo tvrdé práce něco odlehčit, odměňovat se před prací/výkonem, opustit silovost a nutnost vše dotáhnout, co místo učení se zkusit vyjít z toho, co už umím, místo odříkání si něco dopřát a neodkládat své uspokojení. Třeba i k tomu vás vaše duše volá – možná nemusíte vše vydřít a objevíte nějakou lehčí cestu. Někdy na těžkosti cesty také nějak participujeme, i tuto možnost bych neodmítal pro prozkoumání, i když si nemyslím, že platí to někdy propagované, že si „za vše můžeme sami a sami si vytváříme svůj život“. Takovou částečnou a zjednodušující pravdu považuju spíš za narcistní iluzi ega, které si myslí, že vyzraje na celý svět a že vše je jen na něm. Život nás učí, že jsme v interakci s dalšími vlivy, vnějším světem a že se potřebujeme na tyto vlivy nějak naladit, do určité míry se s nimi sladit. Spokojenost vzniká také jako důsledek toho, že jsem v souladu se sebou a v lepším případě i s životem – tzn. například, že umíme pouštět svá očekávání, vycházíme z toho, jak věci jsou apod.

V hledání toho, co můžeme a máme měnit a kde je moudré se smiřovat a přijímat (čili kde používat „aktivní“ a kde „receptivní“ princip a jak je vyvažovat), se můžeme učit připouštět, že jsou různé cesty. Je to o učení se důvěře, že nějaké souvislosti poznám až později, a o rozpoznávání, co je podstatou mých snů. Hluboké touhy by člověk neměl pouštět, aniž by jim aspoň trochu rozuměl a aniž by zkusil oddělit jasně vykreslený obraz od jeho podstaty. Např. u tématu dítěte, které jste zmínila, by podstatou mohlo být předávání péče, rozvíjení něčeho, co je malé, křehké, starání se o děti v širokém slova smyslu. Doplňte si všechny vaše asociace spojené s dítětem, mateřstvím apod. Třeba život tlačí na rozšíření představy o tom, co je „mít dítě“, jak mít dítě – možná nejde jen o jedno dítě vlastní, může se objevit možnost adopce, můžete hledat způsoby, jak pomáhat dětem z dětských domovů nebo dětem s nějakým handicapem, a tuto cestu lze naplňovat i nějak symbolicky – duše nepotřebuje k naplnění doslovnost.

Až zpětně se dá říci, co byla vaše cesta. Budete-li se držet podstaty, ale netrváte-li na příliš konkrétní původní představě, můžete jak zůstat věrná sobě a své touze, tak i respektovat život, který kráčí jinou cestou. Důležitý je vnitřní dialog, reflexe a ochota poslouchat sebe i život. Kde připouštím všechny možné varianty, nelpím na jediné z nich, otevírám si dveře vnitřního vězení a dávám šanci lásce, aby se mě taky nějak ujala, a našel jsem místo, kde nejlíp naplním svůj potenciál (kde uplatním nejlíp vše, čím už jsem prošel). Někomu pomáhá pro rozhodování perspektiva smrti – představit si, že jsem na konci života a co bych chtěl vidět, jaká rozhodnutí jsem udělal, jak jsem se postavil k darům a nezdarům apod. Čemu můžeme přitakat, to má „docela dobrý tvar“ (gestalt), se kterým je možné žít a který nebude odsávačem energie v podobě výčitek či frustrace a sebelítosti. Všichni se učíme vytvářet takové „docela dobré tvary“, které se spojují jako cihly našeho životního díla – alchymisté by ho nazvali „opus“.

Ohledně „hranice, kterou bychom neměli překročit“, píšete zajímavé vztažné body sama – jedním z hraničních bodů je život, který je k žití, což je podle mě téma smyslu, a druhým je radost. Můžete se obrátit k radosti a hledat, kde ji opravdu zažíváte. Radost je vodou pro duši, umožňuje pokračování na cestě. Třeba už nemáte tolik radosti z úspěchů a vaše radost se přesunula jinam. Zkuste ji následovat. Stále můžete mít radost např. ze sdílení nebo zažívání krásných věcí. Druhou silou je podpora toho, co vám dává smysl, i kdyby to byly věci, které nejsou přímým zdrojem radosti. Ukotvíme-li součásti svého života na půdě smyslu, můžeme být o něco nezávislejší na aktuálních pocitech.

Můžete se rozhlížet kolem sebe, kde máte své zdroje podpory, a zkusit dát druhým šanci, aby vás viděli změněnou či lépe řečeno proměněnou životem. Proměna se podle mě stala nejen z nějakého důvodu, ale také k nějakému účelu, který třeba časem odkryjete. Otázky vás někam přenáší. Víra v sebe či život vás může držet na cestě hledání a vaše srdce vám může postupně přinášet odpovědi. Vyslechněte ho a ujměte se ho, když bude přetížené či oslabené. Péče o sebe je už projevem toho, že člověk se napojil na princip lásky, která má největší sílu proměňovat a naplňovat.

Opatrujte se, Venuše. Držím palce a sedám si zpět k vám na stejnou stranu mostu mezi hledající.

Diskuse 0