Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak vysvobodit draka

Někdy jsem kritická a hašteřivá, jindy se cítím jako spráskaný pes. Všechno se to ve mně pere.

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

„Je mi 23 let a momentálně dokončuji druhý semestr Erasmu v Anglii. I když jsem si to samozřejmě všechno vybrala dobrovolně, tak se tu vlastně celý pobyt hodně silně peru sama se sebou,“ napsala nám do redakce čtenářka Lucie.

Pozitivní dny střídají výbuchy pláče, úzkosti, depresivní nálady, ze kterých se mermomocí snažím vždycky nějak dostat. Mám někdy i mírné problémy se spaním. Občas mi pomůže modlitba, občas se snažím vybít během, plaváním nebo nějakým jiným pohybem. Ale vím, že problém neřeším, pouze ho něčím přebíjím. Připadá mi, že to plyne z několika věcí.

Za prvé si toho nakládám na sebe asi celkem dost. I když jsem tu poslední, osmý měsíc, tak se s angličtinou stále peru. Práce je tu postavená především na psaní esejí, které si v mém případě vybírám z širokého okruhu oblastí – od teologie přes sociologii po sport.

To především proto, že mi hodně záleželo na tom, aby pro mě ty předměty byly aspoň něčím zajímavé, protože tu vlastně od začátku bojuji s beznadějí z užitku z celého pobytu. Zní to hrozně, ale už nějaký čas (pár let) mám pocit, že si prostě ve svém životě neumím zvolit věci, které mě baví, ze kterých mám radost.

Život, jaký by měl být

Začalo to asi v době, kdy jsem se po gymplu nedostala na fyzioterapii (jelikož jsem asi podcenila přípravu) a šla na vyšší odbornou školu, kde jsem celé tři roky bojovala s dojmem, že mám přece na víc. Asi se ptáte, proč jsem to třeba znovu nezkusila na fyzioterapii nebo někam jinam. Bála jsem se, že když školu přeruším, změním, tak že pak už nic nedokončím.

Tenhle pocit mě pak vlastně provázel v mnohých mých dalších aktivitách. Během těch tří let jsem měla dva roky přítele. Až na moje občasné výlevy neurčitých emocí, neschopnosti pojmenovat svou nespokojenost a nutkavé kritiky, která se sypala na jeho hlavu, to byl poměrně dost stabilní vztah. Uvažovali jsme o svatbě, ale stále jsem se snažila naznačovat, že v tom úplně jasno nemám.

Chtěla jsem vlastně z toho vztahu pryč (opět skoro od začátku), ale tolik jsem se bála, že to sama nezvládnu. Byl velmi slušný, empatický, inteligentní, s dobrými vztahy, a já se tak zakoukala do možnosti, že bychom spolu snad mohli vytvořit funkční rodinu (moje původní rodina je poměrně komplikovaná).

Odvahu k rozchodu mi dodalo až to, že jsem potkala člověka, do kterého jsem se zamilovala na první pohled. Cítila jsem se vedle něj tak dobře. Bohužel měl přítelkyni. I přesto jsem v sobě měla najednou tolik odhodlání, že jsem se v podstatě hned rozešla s bývalým přítelem a tomu druhému jsem řekla, co k němu cítím, i navzdory tomu, že měl přítelkyni.

Bylo to tak silné, že i když jsem chápala, že dělám něco, co se nedělá, tak jsem to nedovedla ovládnout. Naštěstí se zachoval úctyhodně. Vyslechl mě, popřál mi hodně štěstí do života a za pár měsíců měli svatbu. Myslím, že přítelkyně (manželka) o ničem neví.

Bublání pod pokličkou

Byla to po několika letech první věc, kdy jsem skutečně poslechla svoje srdce a přestala se ohlížet na to, kdo si co pomyslí nebo zda je to správné. Asi dva měsíce po rozchodu jsem odjela na zmíněný Erasmus. Čímž se dostávám zpátky k příčinám mých úzkostných stavů.

Kromě tohoto vnitřního pocitu, který mě provází pár let, se do toho míchá ještě trochu sociální izolace, rozpaky při navazování vztahů a stavy podobné sociální fóbii (strach ze setkání, nervozita, nepřirozenost, neschopnost se uvolnit), i když to zvenku tak asi vůbec nepůsobí – myslím, že většinou působím sebevědomě, suverénně, dokonce o mě spolužačka v Čechách řekla, že jsem dravá. Také mi kamarádky řekly, že mám v sobě zamčeného draka a těší se, až ho pustím.

Cítím, že mám silně nevyjasněné sebevědomí. Občas se cítím sebevědomě, občas jsem úplně bez ničeho uvnitř a skoro bych chtěla přestat existovat. Občas se hodně nemám ráda a snažím se přimět k opaku, ale když pak vidím, jak mi to v reálu někdy nefunguje… Hrozně moc toužím po blízkosti a porozumění ve vztazích (rodinné, přátelské) a hrozně moc vidím, jak já toho nejsem schopná.

Občas si připadám zkostnatěle, jako semetrika a je mi ze mě opravdu nanic. Jindy v sobě tuším potenciál, něco cenného, ale zároveň se toho bojím.

Nechci být jen soukromě individualistická, tolik toužím po obklopení lidmi, přáteli, ale aby mi to přinášelo radost. Jako bych nějak ztrácela schopnost čerpat ze vztahů. Stávají se pro mě někdy více vyčerpávající než přínosné (především ty rodinné a teď bohužel i jeden dlouhodobý přátelský).

Při setkáních jsem tak kritická, hašteřivá, nevyrovnaná. Ledacos mě vyvede z míry. Uvnitř to cítím u srdce, jak to vaří, a snažím se nevybuchnout, ale většinou to moc nevyjde a končí to u cynismu, ironie a neschopnosti se dál podílet na nějaké debatě, která by neodrazovala moralizováním, neurážela a nekritizovala.

Pak je zas druhý extrém, kdy ze sebe dělám spráskaného psa, srážím se a peskuji za svou neschopnost v něčem. Nevyznám se v tom, jestli jsem víc extrovertní nebo introvertní, cítím, že se izoluji zbytečně, ale také se o emocích nebo svých potřebách neumím bavit tak, aby mě druzí měli šanci aspoň trochu víc poznat a neměli ze mě dojem ztrápeného, uzavřeného či nepříjemného člověka.

Občas mám pocit, že život, mládí mi utíká mezi prsty a já se prostě nedovedu radovat. Nedovedu si dodat dostatek podnětů, které by mě utišily a potěšily a nepůsobily jen stres, zahlcenost. Připadám si nesamostatná a asi rozmazlená.

Kudy ven?

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Potřebovala bych snížit nebo nějak poupravit svoje nároky na sebe a na lidi kolem, mít se opravdu ráda, nepřetvařovat se ve vztazích, když mi v nich není dobře, ale zároveň od sebe všechny neodhánět. Najít nějakou rozumnou míru, jak vycházet s lidmi tak, abych z toho nemusela mít výčitky, ať už vůči nim, že jsem jim řekla něco špatného, nevděčného, nebo vůči sobě, že jsem k sobě nebyla upřímná. A nebát se nových zkušeností.

V těch negativních náladách, kterých je teď více, mám totiž sklon vidět svou minulost jen jako jednu negativní zkušenost za druhou, jen jako jedno mé selhání za druhým nebo selhání rodičů, sestry, babičky…

Rady jako buď trochu pozitivní, tolik to neřeš, podívej se na to z nadhledu a s humorem někdy opravdu nezabírají. Neříkám, že to tak je vždycky, nějak žiju, směju se, snad i přináším něco ostatním, vypadá to, že rozvíjím i další partnerský vztah (s obavami ze sebe), ale stále častěji mám dojem přežívání.

Uvědomuji si, že až se vrátím do Čech, tak to bude zase jiné, budu asi mnohem více mezi lidmi, což je dobré, ale také mám obavy, že se vše vrátí tak nějak do starých kolejí. Chci nějak změnit ten svůj negativistický postoj. Občas si připadám zkostnatěle, jako semetrika a je mi ze mě opravdu nanic. Jindy v sobě tuším potenciál, něco cenného, ale zároveň se toho bojím. Jako ten drak: raději jsem ho zamknula, protože se bojím, že když ho pustím, tak ho neovládnu. A navíc – i kdybych ho chtěla pustit, tak nějak nemůžu najít klíč.

Požádali jsme o komentář psycholožku Hanu Krejsovou:

Drak je jedním z nejstarších mytologických symbolů, který se vyskytuje v pověstech a pohádkách mnoha různých kultur. Bývá mohutný, samotářský, někdy umí létat a také chrlit oheň. V evropské tradici je vnímán jako negativní postava, symbol ničení a chaosu. Je zlý, vzteklý a ničí, na co přijde. Jeho protikladem je statečný rytíř, hrdina, který se jej snaží usmrtit.

Drak v nás

Je to symbol, se kterým se od malička potkáváme a k němuž se snažíme vytvořit si nějaký vztah. Z psychoterapeutického hlediska vnímáme draka jako jednu z našich podosobností. S touto koncepcí přišel zakladatel psychosyntézy Roberto Assagioli.

Podosobnosti chápe jako součásti našeho Já, které se utvářejí ve vztazích s ostatními lidmi. Jsou to rysy osobnosti soustředěné kolem různých rolí, které v životě zastáváme. Naše vztahy a životní zkušenosti určují podosobnosti, jimž dáváme přednost, a tedy také ty, jež zůstávají v pozadí.

Určitě si každý ve svém okolí vybavíme někoho, kdo má svého draka stále při ruce a je u něj poznat na první pohled. Pokud člověk nemá svého draka úplně pod kontrolou, může být často rozčilený a „dštít síru“ na své široké okolí. Lidé se mu buď snaží raději uvolnit cestu, nebo s ním bojují.

Mezi hrdinou a drakem vznikne přátelství. Nebojují proti sobě, ale bok po boku. Navzájem si pomáhají a svou sílu používají ke svému dalšímu rozvoji.

Takto dominantní drak může být také charakteristický jen pro určité životní období nebo události. Zejména v krizových situacích drak s oblibou získává kontrolu nad okolním děním. U některých lidí šlehá své plameny kolem a způsobuje konflikty, u jiných, pokud nemůže ven, chrlí plameny směrem dovnitř.

Pokud vás drak pálí zevnitř, obrací vztek proti vám samotným, obvykle strávíte spoustu energie tím, abyste jeho plameny uhasili. Čím více ale někdy hasíte, tím více se drak rozzuří. Dostává se do boje s dalšími podosobnostmi – hrdinou, vnitřním dítětem, rozumným dospělým. Někdy se ho podaří spoutat, ale nikdy nevíte, na jak dlouho a kdy se zase začne drát na povrch. Co s ním?

Pochopit a vycvičit

Podívat se na pohádku. Nejlepší a nejjednodušší návod přináší ta, která se jmenuje Jak vycvičit draka. Vikingové v ní s draky už dlouhá léta bojují, pořádají dračí obdobu býčích zápasů a vikingští hrdinové zakládají své schopnosti právě na úspěšnosti v souboji s drakem. Pak ovšem přijde takový „jiný“ Viking. Je mu líto draka zabít. Vidí v jeho očích stejný strach, jako má on sám. Tím učinil první krok k tomu, jak svého draka vycvičit. Snaží se pochopit jeho emoce.

Využívejte celý web.

Předplatné

Dále stráví spoustu času tím, aby o svém drakovi zjistil co nejvíce informací. Jaký je, co rád dělá, co na něj v jednotlivých situacích platí, co potřebuje? Když to vše ví, může se poprvé dostat se svým drakem do kontaktu. Drak je samozřejmě z počátku nedůvěřivý, je odjakživa zvyklý na boj, ale čas ho přesvědčí, že tentokrát to bude jiné. Postupně vzniká mezi hrdinou a drakem přátelství. Nebojují proti sobě, ale bok po boku. Navzájem si pomáhají a svou sílu používají ke svému dalšímu rozvoji.

Hrdina a drak, kteří jsou ve vnitřním souladu, jsou si vědomi své síly a schopnosti obstát v přímém souboji a dokážou problémy řešit konstruktivním způsobem. Bez použití meče a ohně, nebojí se, znají svou vlastní cenu. Drak se stává stejně dominantní podosobností jako hrdina a na symbolické rovině se pak blíží spíše čínskému pojetí dračí mytologie. Drak je tam vnímán jako symbol moci, zrození a jeho dech má léčivé schopnosti.

A tak pokud víte, že ve vás dřímá alespoň malý dráček, nebojte se, poznejte ho a dobře vycvičte.

Diskuse 0

Hana Krejsová

Psycholog, individuální a párová terapie, koučink

www.detsky-psycholog-praha.com