„Dobrý den, ráda bych s vámi podělila o své dojmy, myšlenky a pocity a stála bych o reakce a zkušenosti ostatních v diskusi,“ napsala nám do redakce čtenářka Věra. „Je mi 32 let, dělám práci, která mě baví a naplňuje, mám přátele, na které se můžu spolehnout a kterých si vážím. Momentálně žiju sama, ale velmi ráda bych někdy měla rodinu a harmonický partnerský vztah.“

Život v páru a rodině považuju za něco přirozeného, co má smysl, ale současně nevolím přístup, že je nutné být s někým, jen abych nebyla sama. Bez partnera jsem už skoro tři roky. Zpočátku bylo obtížné se s aktuální situací vyrovnat – prošla jsem si náročným obdobím, učila se z toho, co se dělo, a věřila, že po náročném období přijde zase něco fajn. Poskytla jsem si čas, aby emoce z minulého vztahu mohly odeznít, abych se nevrhala do dalších vztahů, když jsem jednou nohou byla ještě v minulosti.

Poslední půlrok intenzivně pozoruju, že mě tato víra opouští. Že ztrácím naději, že je možné potkat muže, který chce opravdu kvalitní partnerský vztah. Muže, který je zralý a který vyznává podobný přístup k životu jako já (bylo by na delší psaní, ale heslovitě: vážit si vztahů, znát sám sebe, vnímat důležitost komunikace a ne domýšlení, dělat, co mě naplňuje, mít nějaký svůj směr, nenechat se jen vláčet okolím a očekáváním ostatních).

Představy a realita

Potkávám muže, kteří se možná na první pohled snaží působit, jak jsou úžasní, hlavně výkonností v práci a tím, jak jsou nad věcí, ale ostatní pohledy už většinou ukazují něco úplně jiného – potřebu někoho vlastnit, mít milenku, zabít čas, nulové záliby. Vlastně si kladu otázku, kde je vůbec možné někoho vhodného potkat. Možná se pohybuju ve špatných lokalitách (práce, různé sporty, kulturní akce s kamarády). Nevím.

Přemýšlím nad tím, jak je to možné, že za tři roky jsem nepotkala nikoho „normálního“, tedy s aktivním přístupem k životu a sobě, zdravě sebevědomého, schopného prožívat a dávat najevo emoce, otevřeně komunikujícího, férového chlapa. Abych to uvedla na pravou míru, nepotkávám kvanta a kvanta mužů.

Nevím, jak si udržet pozitivní očekávání a víru, když zkušenosti ukazují úplně něco jiného.

Nemyslím si o sobě, že jsem dokonalá, to vůbec ne. Ale prošla jsem si sebezkušeností, mám určitá očekávání a na základě zkušeností i hodnoty, které jsou pro mě důležité. Připadám si ale se svým přístupem nějak osamělá. Někdy se sama sebe ptám, co se to s lidmi stalo, nebo zda jsem to dříve neviděla. Kam se poděla úcta, laskavost, galantnost, férovost? Je mi z toho smutno. Nechci všechny házet do jednoho pytle, ale bohužel moje opakovaná zkušenost je taková, jaká je.

Obávám se, že začínám být z lidí (převážně tedy mužů) velmi zklamaná až znechucená, a to nechci. Nevím ale, jak si udržet pozitivní očekávání a víru, když zkušenosti ukazují úplně něco jiného. Začínám pomalu svou představu rodiny opouštět, protože nechci vztah za každou cenu, jen abych měla rodinu. Běhá po mě husí kůže, když slyším kamarádky takto mluvit: tak já s ním budu, i když mi to nevyhovuje, ale budu mít dítě.

Nechci se této představy vzdát, ale věk běží, je to tak. Je mi to líto. Hledám způsob, jak své potřeby naplnit, a nevidím ho. Vím, jakého chci partnera, současně nečekám na někoho dokonalého, samozřejmě vím, že nikdo dokonalý není.

Věra

Darujte předplatné

Koupit

Než dáme prostor reakcím čtenářů, požádali jsme o komentář psycholožku Kateřinu Vrtělovou:

Milá Věro, díky za váš příběh a upřímný pohled na věc. Když jsem četla vaše řádky, říkala jsem si, že tomu rozumím a chápu vaše rozčarování. Zároveň mi nesmírně imponuje vaše schopnost stát si za svým a ochota být raději sama než s někým za každou cenu. Pro mnoho lidí je těžké natrefit na toho pravého. Na partnera, který jim bude vyhovovat, se kterým budou ochotni jít do vztahu pracovat a na něm. Pro mnoho lidí je zároveň těžké ustát si své nároky, požadavky či představy.

Okolí single jedince obvykle řeší: je jim jich líto, nechápou, kde je problém, či je považují za příliš náročné. Je to přece pohledná, chytrá a hodná holka. Tak úspěšný a hodný muž, proč nemá partnerku? Řada lidí má pocit, že nároky těch, kteří momentálně nejsou ve vztahu, jsou příliš vysoké, a měli by proto slevit. Zároveň obvykle mají spousty rad, co by měli dotyční dělat, aby svůj stav změnili. Občas je však možné i slyšet upřímnou zpověď typu: „Hele, kdyby můj vztah skončil, budu úplně ztracená. Vůbec bych nevěděla, kde hledat, když to tak vidím kolem sebe, je tolik svobodných, kteří hledají, a bezúspěšně…“

Honba za rodinou

To je také často důvodem, proč lidé zůstávají v nefunkčních či nešťastných vztazích. Bojí se rozchodu. Bojí se samoty. Bojí se začít znovu a vším procházet od začátku. Bojí se, že neuspějí. A není na tom nic nepochopitelného. Možná se dá dokonce říci, že je to vždy tak trošku o štěstí. Nikdy předem nevíme, zda je to ten pravý. Zda je tohle žena mého života. Domnívám se, že je to o našem rozhodnutí. Je to o tom, pro koho se my sami rozhodneme, koho si vybereme. A také je to o tom si své rozhodnutí ustát, ať už si o tom myslí kdo chce co chce. Ne vždy okolí naši volbu chápe. A také čas ukáže.

Je hodně single žen, podobných vám, a je rovněž spousta svobodných mužů, kteří nemohou najít vhodnou partnerku. Je velkou otázkou, proč se tyto protějšky nepotkávají a nedoplňují?

A když už píši o tom čase, napadá mne další rozměr, který v tom věčném hledání hraje velkou a mnohdy přehnaně velkou roli. Sama ve svém dopise píšete „čas běží“. Je to náš věk a stereotypy, ve kterých tu žijeme. Předpokládá se, že nejpozději kolem třicítky jsou lidé připravení na to se usadit, založit rodinu a žít roli rodičů a partnerů. Pokud tomu tak není, rodina či přátele to začnou řešit. U mužů jsou tato kritéria o něco mírnější, neb nerodí děti. Ženy jsou však pod velkým tlakem, neboť nejen matky, babičky a již vdané kamarádky‑matky, ale také lékaři tlačí na to, aby měly včas děti.

Nedávno jsem četla článek, ve kterém nějaký lékař psal o tom, že by ženy měly rodit nejpozději ve 32 letech. Z lékařského hlediska dokážu pochopit důvod pro tento názor. Zároveň si představuji, co to dělá s psychikou žen, které nemají to štěstí potkat muže pro život nebo alespoň otce pro dítě do výše zmíněného věku. Co když se jim to povede o rok či deset let později? Znamená to, že mají na mateřství rezignovat, protože už je dle lékařů pozdě? Osobně se domnívám, že je to velmi osobní rozhodnutí každého, za které si neseme odpovědnost.

Je zajímavé, že tohle téma řeší stejně tak muži, jako ženy. Je hodně single žen, podobných vám, a je rovněž spousta svobodných mužů, kteří nemohou najít vhodnou partnerku. Je velkou otázkou, proč se tyto protějšky nepotkávají a nedoplňují? Z nějakého důvodu jsou single ženy kamarádky se single muži, případně mají přátelství s benefity, ale nic víc. Žádné závazky, žádné velké odpovědnosti. Nepochybně to má řadu pochopitelných a racionálních vysvětlení. A také řadu výhod, které partnerský život prostě nenabízí. Ne každému však takový život vyhovuje.

Hledat jinde, hledat jinak

Ovšem vraťme se k tomu, že nemůžete natrefit na toho pravého a o partnerství a rodinu stojíte. Máte své nároky a jsou pro vás důležité určité hodnoty, kterých se nechcete vzdát. To se dá pochopit a každý to tak obvykle má. Něco očekáváme, něco vyžadujeme, něco nabízíme. Zároveň bylo zmíněno, že nikdo není dokonalý.

Je proto otázkou, zda existuje jedinec, který by splňoval všechna kritéria, která na svého partnera máte, resp. která ve svém dopise zmiňujete? Co by se stalo, kdybyste si zvolila tři, maximálně pět opravdu důležitých kritérií? Chcete si udržet pozitivní očekávání a víru, navzdory negativním zkušenostem. To je moc dobře – už jen fakt, že si píšete o podporu a názory, znamená, že nějakou víru stále máte.

Napadá mě, že můžete na nějakou dobu začít hledat jinak:

• změnit způsob uvažování či místo nebo třeba rozšířit svůj akční rádius,
• místo hledání muže jen poznávat, bez toho tlaku na budoucnost a partnerství,
• změnit místo a chtít poznat muže jiné národnosti či odlišné kultury, kde jsou tradiční hodnoty stále aktuální,
• na chvíli přestat hledat a jen si užívat,
• omezit svá kritéria.

Můžete cokoliv, bez ohledu na to, kolik je vám let. Je to váš život a na ten není nikdy pozdě. Svého partnera nakonec jistě potkáte. Tak hodně štěstí!