„Před čtyřmi lety jsem se seznámila přes internet s mužem, který si chtěl podle vlastních slov jen tak psát, dle mého názoru možná jen jako únik před jeho životní realitou,“ napsala nám do redakce čtenářka Hanča. „Prostě jen tak odlehčit od všedních povinností. Místo odlehčení nám ale tenhle románek pěkně zamotal hlavu – mně rozhodně.“
On byl ženatý, uváděl, že je kriminální psycholog, každopádně dozorce ve věznici. A já. V kostce. Svého času vdaná se schizofrenikem, dvě děti, rozpad manželství, manžel sebevražda cca 6 let po rozvodu. Já od rozvodu v novém vztahu, spokojený rodinný život do mozkové příhody nového partnera (po sedmi letech pěkného soužití), pak ještě tři roky v podstatě opět „galejí“ do rozpadu vztahu.
Přítel byl postižen mozkovou příhodou jen lehce, ale v podstatě změna osobnosti, nervozita až agrese… k tomu dvě děti školního věku. Do tohoto období spadá také smrt mého otce, které předcházel dvouletý boj s rakovinou. Já v té době pracující a studující při zaměstnání.
Jsem člověk, který dokáže pomoct druhým a podat jim pomocnou ruku, ale byla bych moc ráda, aby tahle pomoc fungovala i směrem ke mně, když to potřebuji.
Nyní pracuji ve školství jako vychovatelka. Práce mě moc baví, v létě jezdím na letní dětské tábory. Odtud také má několikaletá osobní zkušenost s dětmi z dětských domovů. Poměrně hodně se také pohybuji mezi handicapovanými dětmi. Jsem optimistka, ale můj život mi mnohdy příliš za pravdu nedává.
Jsem rodinný typ, rodina je mou životní cestou i cílem, však boj, jak vidno, dost těžký. Chybí mi životní partner, děti už dnes dospělé, studující, bydlící samostatně. Nerozumím si s matkou. Asi její „každý má být soběstačný“ versus mé „musíme si pomáhat“.
Rytíř z internetu
Tak… a zpět k netovému přátelství. Na začátku nevinné psaní, filozofování. Našimi tématy byla rodina, východní filozofie, buddhismus, hodně jsme se dotýkali také tématu týraných žen. Měla jsem v té době týranou kamarádku, která se na mě obrátila o pomoc. Pravda, nebylo to jednoduché, ale překonali jsme to. Také workholismus a syndrom vyhoření.
S netovým přítelem jsme si v netu „vyrobili“ náhradní rodinu, náhradní svět princezen a rytířů a jiných bytostí, ve kterém bylo vše krásné a ideální. Všechno vždycky dobře dopadlo a moc jsme se nasmáli. Jako v pohádce.
Bylo to zpočátku, jako bychom psali knihu, každý jednu kapitolu, vše do sebe krásně zapadalo, rozuměli jsme si. Dokonce i přes to, že původně chtěl zůstat výhradně v anonymitě, dvakrát přijel, cca po 4 měsících psaní. Kamenem úrazu je možná to, že jsme se spolu pomilovali.
Já v té době už zamilovaná až po uši a on po mě řval, ano řval, ne říkal, že chce se mnou žít. Ale jaksi jsme úplně zapomněli na reálný život, který vedeme, a že vlastně… on je tak trochu ženatý. A na tomhle základě se pak začalo vše bortit, srážka s realitou. Chápala jsem ho, zároveň byla zoufalá, zhroutila jsem se.
Odevzdat se s důvěrou
Snažila jsem se odpoutat od našeho netového vztahu, současně toužila po naplnění těch krásných myšlenek o rodině, snažila se zaplnit prázdnotu různými aktivitami. Jednou z nich byl seminář o týraných dětech, kde jedním z lektorů byl psycholog Marek Herman. Mluvil kromě jiného o vzorcích chování, archetypech, genetice, vlastní vůli. Bylo to úžasné, konečně něco, co mi třídilo myšlenky, ne tříštilo.
Všechno jsem psala do mailů svému netovému příteli a dostala se tak daleko, že jsem jakousi laickou psychologickou pomoc a podporu začala poskytovat jemu. Vůbec nevím, netuším, kde se to ve mně bralo, nicméně výsledkem je, že mi netový přítel děkuje nejen za pomoc, ale rovnou za záchranu, souběžně s tím, že se odpojil.
Chtěla jsem po něm zpětnou vazbu, vědět, co bylo pravda a co jen domněnky. A vůbec… co to teda vlastně vůbec celé bylo. Dnes se nejvíc kloním k nějaké fázi syndromu vyhoření, přičemž se mnou se znovu vrátil nohama na zem. Jestli je to opravdu pravda, nevím.
Je pro mě šokující právě onen fakt, že si se mnou takhle pohrál odborník. Nebo „odborník“?
Mám za to, že jsem tedy člověk, který dokáže pomoct druhým a podat jim pomocnou ruku, ale byla bych moc ráda, aby tahle pomoc fungovala i směrem ke mně, když to potřebuji. V podstatě byla bych moc ráda, kdybych měla vedle sebe opravdu normálního, stálého, stabilního partnera.
Nevíte náhodou, co dělám špatně? Že si nemám začínat s ženatými chlapy, to vím. I dřív jsem to věděla. Bylo to neočekávané, neplánované, prostě stalo se. V podstatě nikomu jsme neublížili, než sami sobě. Nějakou jinou radu?
Je pro mě šokující právě onen fakt, že si se mnou takhle pohrál odborník. Nebo „odborník“? Právě… Všichni jsme jen lidé, z tohoto zážitku jsem si odnesla spoustu poučení, přišla jsem na spoustu věcí, na které bych nikdy, jen tak klábosením nebo přemýšlením nepřišla, byla to však velice tvrdá, v mnohém příjemná (především ze začátku), ale také nepříjemná, tvrdá zkušenost.
Proto se dnes snažím přemýšlet, i když mi něco říká odborník. Nejsem s to jen tak se odevzdat s důvěrou, jako kdysi. Taky mám v mnohém pocit, že jsem potkala samu sebe v opačném pohlaví. Stejně tak i jeho slova. Ono… stejné přitahuje stejné. Jenže… realita nedovoluje.
Napadla mě i možnost nějaké sekty, vědomé manipulace z jeho strany. Nikdy však nic nechtěl, žádné peníze, nic takového, takže se mi tyhle mé domněnky nepotvrzují. Omlouval se, když viděl, co mi způsobil za trápení. Či, co za trápení jsem si způsobila sama… jenže paradoxně důvěrou k druhému člověku.
Takže poučení? Nevěřit? Spíš si myslím, že byl momentálně sám se sebou na dně. A já jsem si to pěkně neuvědomovaně slízla. Mám z toho však občas bramboračku v hlavě dodnes.
Než se pustíte do diskuse, požádali jsme o vyjádření také odborníka:
Velmi přemýšlím, o čem je příběh Hanči především. Asi se shodneme, že jde o vztahy. O tom není pochyb. Já si však kladu otázky:
- Jde o nešťastné zamilování se do netového přítele?
- Jde o to, že se Hanča až příliš stará o druhé, ale není nikdo, kdo by se staral o ni?
- Jde o to, že je příliš důvěřivá a seznámení přes internet je příliš riskantní?
Hanča sama klade otázku: „Nevíte náhodou, co dělám špatně?“ Já si spíše kladu otázku, zda je možné něco dělat jinak. A jak?
Pomocník z povolání
Je celá řada lidí, kteří mají silnou potřebu pomáhat ostatním. Motivů pro takové chování může být více. Tito lidé například potřebují vědět, že je někdo opravdu potřebuje. Nebo jim jde o jejich vlastní pocit zadostiučinění v okamžiku, kdy pomáhají a pomůžou. Někdo to dělá, protože ho ani nenapadne, že nemusí, že má jinou možnost. Protože třeba i on sám něco potřebuje. Zkrátka takoví jedinci mají na prvním místě kdekoho, jen ne sebe.
Laická psychologická pomoc je běžnou součástí našeho života. Každý jsme tak trochu psychologem. Nejen sobě, ale také svým přátelům, rodině a blízkým. Na tom není nic špatného, pokud nás takováto pomoc přehnaně nevyčerpává a my nemáme pocit, že jen dáváme.
Pro člověka, který se celý život stará o druhé, a to doslova, je najednou těžké začít myslet na sebe.
Z Hančina příběhu mám však pocit, že její snaha o pomoc překročila jistou hranici, jak sama píše. Jí samotné se pomoci nedostává a energie, kterou vynakládá, se jí nevrací. Navíc se v jejím životě takovýto scénář objevil již poněkolikáté. Má za sebou rozvod a jistě náročné soužití s nemocným manželem. Dále vztah s člověkem, který se po sedmi letech pěkného soužití změnil a nastaly tři roky v podstatě opět „galejí“. Oba zmíněné muže Hanča podporovala a pomáhala jim. Navíc k tomu všemu vychovávala děti.
Pak přišla známost přes internet a s postupným zamilováním se také jasná očekávání. Ta se však nenaplnila, naplnil se pouze opět scénář, kdy od Hanči šla pomoc k netovému příteli, bez očekávané reciprocity. A tato červená linie „pomáhání“ se projevuje také v Hančině výběru povolání. Práce vychovatelky je o podpoře, dávání a pomáhání. Je to práce psychicky náročná a vyžaduje, aby lidé, kteří ji dělají, měli dostatek podpory a možnosti odpočinku a regenerace.
Co dál?
Na Hančině místě bych se do budoucna soustředila především na sebe. Je zjevné, že to dokáže, neboť během těch náročných let dokázala vystudovat a začala dělat práci, která ji opravdu baví a naplňuje. To, předpokládám, dělala pro sebe a byla to její volba. Říkám si, co dnes Hanča pro sebe každodenně dělá? Myslí na sebe? Případně mohla by to dělat více? A co by to znamenalo? Vím, že pro člověka, který se celý život stará o druhé, a to doslova, je najednou těžké začít myslet na sebe. Ale zkušenost nejedné pečující a pracující ženy ukazuje, že to jde.
Není nic špatného na tom být samostatný a souhlasím i s tím, že je fajn, když si lidé pomáhají (nevím však, jestli musí). Co třeba zaměřit svůj potenciál a schopnost podpory na sebe, ještě před tím, než přijde životní partner? Neříkám tím nehledat a nemít oči otevřené, to se nevylučuje. Tu pečující energii je možné vložit do sebe a do toho, co vám osobně bude dělat dobře a co vás bude bavit.
Lidé mají tendence o sobě při seznamování na internetu nejen lhát, ale také si idealizovat svůj protějšek.
Být sama neznamená nutně být osamělá a nemít životní náplň. Vy můžete být vaší momentální životní náplní, zasloužíte si tu nejlepší péči. Tak se rozmazlujte. Je evidentní, že to umíte a hlavně víte, co potřebujete. A kdo jiný vám dá lepší péči než vy sama? Je pouze na nás, jak dokážeme takové období života využít a co se z něj naučíme. Ostatně i pro partnerský vztah je dobré umět být sám se sebou a vědět, co potřebuji, bez nutnosti závislosti na tom druhém.
Úskalí internetového seznamování
Pak je tu ta věc s důvěrou. Hanča se ptá: Nevěřit? Tak to má být, zkušenosti nás obohacují a my jsme na základě nich chytřejší a obezřetnější, opatrnější a méně naivní, lépe si umíme domýšlet atd. Tedy ne vždy a na rovinu se ptám, je to vždy žádoucí? Zkušenosti jsou cenné a obvykle mají pro nás nějaký význam. Doplňují chybějící díl mozaiky. Jak sama pisatelka ve svém příběhu velmi pěkně reflektuje, odnesla si spoustu ponaučení. Za to poznání to zkrátka stojí.
Těžko však spekulovat o tom, jaké motivy měl zmíněný netový přítel ke svému chování a jak o vztahu vlastně přemýšlel. To ví jen on a domýšlení, jak to vlastně bylo, obvykle ještě nikomu příliš neprospělo. Těžko také odhadnout, jaké reálné motivy k seznámení má kdokoli, kdo využije možnost internetového seznámení. Motivů může být mnoho. Na základě výzkumů je známo, že lidé mají tendence o sobě při této formě seznamování nejen lhát, ale také si idealizovat svůj protějšek před tím, než dojde na setkání s realitou, tedy face to face.
Využívejte celý web.
PředplatnéNavíc internetová komunikace může být pro někoho cílem sama o sobě, ne rovnou cestou k reálnému potkání se. Řada lidí by také mohla namítnout, že přece není jisté, že to všichni myslí vážně? Troufnout si „po internetu“ je tak snadné. Přesto dnes seznamování přes internet patří k běžným způsobům seznámení. A stejně, jako jiné možnosti pochopitelně má svá rizika. A předpokládat, že je možné se rizikům vyhnout, je nereálné.
A nyní se vracím k tomu, jak moc se zkušenostmi řídit. Zamilovat se do někoho, kdo lásku neopětuje, je bolestná zkušenost. Avšak je žádoucí přestat věřit? Domnívám se, že by bylo škoda se díky tomu uzavřít a odmítnout nadále v lásce riskovat. Co ovšem je možné udělat díky cenným zkušenostem je nastavit si vlastní hranice na základě svých přání a představ. Vědět, co chci, co nechci, co jsem ochotná zkusit a co je pro mne nepřijatelné. Tím alespoň můžeme eliminovat dopad rizik a mít svoji situaci ve svých rukou. S vědomím, že to, co děláme, je obvykle naše rozhodnutí a naše volba, za kterou neseme odpovědnost.
