Z osobní i pracovní zkušenosti jsem dospěla k názoru, že štěstí a spokojenost je v pravdivém a autentickém životě. Že pravé štěstí spočívá v tom být sám sebou, takový, jaký jsem, a že štěstí nebo spokojenost je stav, kterého je možné dosáhnout. Neexistují žádné zázračné recepty na štěstí – pro štěstí není nutné nic zvláštního vykonat. Štěstí spočívá v tom přijímat se, respektovat se, prožívat, rozhodovat se a vyjadřovat sebe svobodně.

Štěstí je naše vnitřní dispozice. Je skutečně možné zvýšit náš osobní pocit štěstí, pracovat na něm, měnit a rozvíjet sebe. Toto tvrzení se opírá o dva vědecké poznatky.

• Prvním z nich je objev neuroplasticity, tedy schopnosti mozku se vyvíjet a proměňovat v průběhu celého života. Máme možnost sami do určité míry utvářet a měnit, ovlivňovat flexibilně strukturu i funkce našeho mozku, tedy svoje chování a myšlení, a to je velmi optimistická informace.
• Druhým poznatkem je, že ona proměnlivá složka, tedy ta část nás samých, kterou můžeme cíleně měnit, představuje asi 40 %. Což je samo o sobě velké pole působnosti.

Minimálně ze začátku tyto změny vyžadují naši práci na sobě. Paradoxně být plně sám sebou a autentický, záležitost na první pohled tak prostou a jednoduchou, vlastně mnohdy neumíme. Myslím si, že jsme o ni většinou přišli někde na konci dětství, nebo že se toho někdy i bojíme. A že se opravdovosti a autentičnosti musíme učit.

Štěstí je zážitek vlastního bytí

První věcí, která nám v tom brání, je postoj, že jsme vlastně spokojení už teď a že není potřeba nic měnit: takto nám to vyhovuje (nebo nevěříme tomu, že bychom se mohli opravdu cítit šťastněji). To je do určité míry normální postoj, který ale pramení z toho, že nemáme možnost srovnání, nemůžeme většinou na chvíli okusit ten pocit plného štěstí jen tak bez vlastního seberozvoje, a proto nevěříme, že je reálný – při splnění určitých podmínek.

Také nám v tom brání naše někdy mylné představy o štěstí. Hledáme štěstí v budoucnosti – říkáme si, že šťastní budeme, až nastane to nebo ono. Očekáváme štěstí od druhých, myslíme si, že štěstím nás naplní samy o sobě situace nebo dosažení materiálních věcí. Můžeme si také myslet, že štěstí musíme tvrdě dobývat nebo o něj bojovat. A přitom štěstí je stav mysli otevřené, vědomé, přijímající, neposuzující. Je to vnitřní nastavení, které souvisí s naší schopností sebeuvědomění, sebepřijetí a sebeovládání. Je to hluboký zážitek vlastního bytí.

Myslím si, že velkou překážkou našeho štěstí je srovnávání se s druhými. Nikdy není skutečně možné porovnat dva lidi mezi sebou. Vždy to bude povrchní srovnávání nějakých vnějších atributů jejich osobností, jako je společenské postavení, materiální zajištění apod. Toto naše srovnávání souvisí s tím, že jsme možná někde na cestě od dětství k dospělosti přestali naslouchat sami sobě, našemu vnitřnímu hlasu.

Ten vždy ví, co chceme dělat, co nás baví i jakými chceme být. Možná jsme si chtěli vybrat cestu umělce, možná, že si naše duše zvolila, že chce získat zkušenosti vytvořit umělecké dílo, ale my jsme pod tlakem společenských pravidel raději vystudovali práva.

Schopnost otevřené mysli

U štěstí je důležité si rozhodnout, jestli ho chceme opravdu docílit – i za cenu případných ústupků, úsilí nebo kompromisů, anebo chceme svým životem jen naplňovat nějakou svoji nebo v horším případě cizí vizi o něm. Hlubokým štěstím nás totiž samo o sobě nenaplní nic, co pochází zvenku.

Lidé obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, potom se tak znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti, a tak nežijí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by neměli nikdy zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili. Dalajláma

Štěstí je pro mě ve vědomém a všímavém přístupu. Mindfulness neboli všímavost není žádná nová doktrína, filozofie, ideologie, víra nebo náboženství. Nejedná se o naučený koncept nebo převzatý způsob, rozvíjí jen živé, autentické a pravdivé prožívání vlastního života. V podstatě je mindfulness o naší pozornosti, vnímavosti, uvědomování si a o vztahových dovednostech a zájmu o druhé – je to tedy univerzální lidská schopnost otevřené mysli srovnatelná třeba se schopností naučit se jazyk.

Pod slovem mindfulness si tedy nepředstavuji pouze meditaci jako takovou (meditace je pro mě spíš jakýmsi „tréninkem“ pro každodenní život, tréninkem ve všímavosti ), ale celý přístup k životu. Přístup, který je v zásadě velmi jednoduchý a prostý.

Spočívá v tom žít v přítomnosti. Plně být u toho, co je právě teď, co právě teď dělám. Více prožívat než jen přemýšlet. Více vnímat vlastní tělesné pocity a emoce a nechat se jimi inspirovat, naslouchat jim, napojit se na ně. Zkrátka být si vědom toho, co se v nás i okolo nás děje, a přijímat to. Spokojenost je přitom v rovnováze mysli, těla a emocí, tj. v tom, že nezanedbáváme žádný z našich aspektů: ani emoční, ani tělesný, ani myšlenkový.

Důvěřovat životu

Přijetí nevnímám jako pasivitu nebo osudovost, přijetí chápu jako uvědomění si toho, co je teď a tady, jaká je moje současná situace. Je pro mě opakem útěku od situace, od sebe sama. Je to pro mě intenzivní vnímání života a mých skutečných emocí především. A teprve po uvědomění si, po přijetí se můžu svobodně rozhodnout, jak zareaguji, jak se zachovám. Stále však by to mělo být v souladu s mým vnitřním hlasem.

A právě přijetí některých aspektů nás samých může být pro nás těžké. Vytvořili jsme si o sobě mentální představy nebo jsme přijali za své to, co si o nás mysleli druzí a společnost. Mezi to nejtěžší patří vyrovnat se s vlastní vinou, její přijetí a rozpuštění. A přesto právě rozpuštění nebo odpuštění, tj. přiznání si, zvědomění, přijetí starých pocitů viny, je jedním z předpokladů štěstí a vyrovnanosti. S pocitem provinění může souviset i náš pocit povinnosti k někomu a tím podlehnutí manipulaci – tedy stavy, které jsou opakem vnitřní svobody, a tudíž štěstí.

Překážkou může být i požadavek žít v přítomnosti, neboť to předpokládá odevzdanost a důvěru Životu. Představuje to pro nás odhodit strach a obavy z budoucnosti, zahodit úzkost z možného neúspěchu nebo nedosažení toho, co chceme. Je to vlastně přijetí určité nejistoty a odevzdání pocitu, že dokážeme všechno kontrolovat.

Svoji nenaplněnost můžeme změnit ve vděčnost také poměrně jednoduchým způsobem: namísto frustrace z toho, co ještě nemáme, se zaměříme na to, co už máme tady a teď, co jsme dostali, co nám bylo dáno nebo co jsme sami vytvořili. Můžeme začít u zdánlivých samozřejmostí, které ale vůbec samozřejmé být nemusí. Každý z nás určitě objeví spoustu věcí, za které může být skutečně vděčný. Přičemž je to ale skutečný prožitek vděčnosti, který vede k pocitu větší spokojenosti, ne rozumem vytvořený výčet.

Anebo ještě trochu jinak – co všechno krásného bychom nemohli dělat, kdybychom tu vůbec nebyli: nemohli bychom vnímat vůně podzimní přírody, cítit, jak nás hřeje slunce, nemohli bychom komunikovat s druhými, cítit sounáležitost s blízkými, sportovat… každý nechť si dosadí to své. Pokud se na to jde touto metodou, zjistíme, že téměř vše, co v životě máme, je obrovský dar. Navíc to, že pocity vděčnosti a osobní pocit štěstí spolu korelují, prokázaly i výzkumy v oblasti pozitivní psychologie.

Štěstí pramení také ze svobodného rozhodování o vlastním životě. Je o rozhodování, určování si, o svobodné volbě. Vyplývá ze základního předpokladu, a sice že za vlastní život jsme zodpovědní jen my sami a že ho i sami tvoříme. Je i o rozhodnutí odmítnout někoho v našem životě, o umění říct ne. Laskavost k sobě i druhým je ale nedílnou součástí.