„Noční život se pro mě stal samozřejmostí už od osmnácti. Práce za barem, alkohol a zkušenosti s drogami na mě zanechaly následky, které budu pociťovat do konce života,“ napsala nám do redakce čtenářka Pavla.
Hned po dokončení střední školy jsem se dostala do kolotoče, ze kterého se pokouším dostat už více než pět let. Vše začalo experimentem s kokainem a pervitinem, který pro mě byl do té doby naprosto neznámý. Občasné užívání drog a práce za barem k sobě neoddělitelně patřily a závislost na sebe nenechala dlouho čekat. Život pro mě byla jedna velká párty.
Po více než dvou letech jsem silně pociťovala fyzické i psychické následky drog. Přechodila jsem dvě toxické psychózy a nedlouho po tom jsem dobrovolně nastoupila na léčení v psychiatrické léčebně. Diagnóza: toxická psychóza s příznaky schizofrenie, emoční mánie a úzkostné poruchy. Také jsem bohužel měla pozitivní test na HIV.
Pobyt v léčebně mi prospěl a díky užívání léků jsem přibrala a fyzicky se zotavila. Po dvou měsících jsem si již připadala se svými 62 kilogramy moc tlustá a léčbu jsem bez konzultace s lékařem přerušila. Následující tři čtvrtě roku pro mě bylo v malém městě mučení a ztrácela jsem jakoukoli motivaci k čemukoli. Nevěřila jsem, že bych mohla žít s HIV plnohodnotný život, a vše pro mě bylo ubíjející.
Tam a zase zpátky
Vrátila jsem se tedy do velkoměsta a po několika dalších měsících jsem se vrátila k nočnímu životu a občasnému užívání drog. K sexuálnímu životu jsem přistupovala zodpovědně. Nějaký čas uplynul a znovu se začaly objevovat psychózy. Omezila jsem drogy na jednu až dvě dávky za měsíc. Užití vždy předcházelo střední nebo větší množství alkoholu.
Kvůli nedoléčeným psychickým poruchám jsem měla velmi nepříjemné „dojezdy“, a tak jsem je také přebíjela alkoholem. Po užití vždy následovaly pocity viny a sebepřesvědčování, že už to nikdy nechci udělat. Někdy mi i po malé dávce trvalo několik dní, než se můj mozek vzpamatoval a začal vnímat realitu v mezích normálu.
Názvy z psychiatrického arzenálu navozují dojem onemocnění nebo poruchy, pro niž existuje jediné řešení: povolat někoho zvnějšku, kdo je vyléčí nebo odstraní.
Po nějaké době jsem si našla přítele, kterého jsem hned obeznámila se svým zdravotním stavem. S ním jsem dodnes. Problém je, že i on je psychicky závislý na pervitinu, a proto je těžší odolávat a žít spokojený život. Kvůli finančním problémům jsem před rokem začala vykonávat práci konzumentky a tanečnice v striptýzovém podniku. Psychicky mi tato práce ale nesedí a ničí mě. Proto ji také nemohu vykonávat v střízlivém stavu.
I když jsem nějaký čas bez drog (měsíc), pociťuji velkou psychickou zátěž a podle mého názoru se mi schizofrenie rozvinula. Nepociťuji některé emoce a nemohu je vyjádřit, také nemohu brečet. Ráda bych měla klidnou práci a život bez stresu, ale kvůli finanční situaci si to prozatím nemohu dovolit.
I když už nechodím na párty a drogy užívám jen málo, pořád mi přetrvává psychická závislost, a proto nikdy nevím, kdy to zase „zvorám“. Obávám se jak o své fyzické, tak duševní zdraví. Mám strach, že se z tohohle kolotoče nebudu moci dostat, protože mi ten rok už připadá jako věčnost a mám pocit, že nikam nepostupuji.
Mým jediným cílem je zbavit se závislosti a srovnat svou psychickou stránku tak, abych byla schopná vykonávat normální zaměstnání a žít běžným životem. A zároveň pomoci přítelovi, protože s ním chci svůj život sdílet.
Existuje pro mou situaci řešení?
Požádali jsme o komentář psychologa Pavla Nepustila:
Pokud se psychiatrii něco nepochybně daří, tak je to vymýšlení nových slov a názvů. Americký psycholog Kenneth Gergen popsal zajímavý proces, kdy psychiatrie vytvoří nový termín pro nějakou „duševní poruchu“, ten zanedlouho přejde do běžného slovníku veřejnosti a psychiatři tak musí produkovat další, složitější a sofistikovanější názvy, aby si uhájili svou roli expertů. Ty po čase opět začnou používat i laici. Existuje přitom velké nebezpečí, že slova jako toxická psychóza, schizofrenie, emoční mánie, úzkostná porucha a psychická závislost začnou ovlivňovat každodenní život člověka tak, že bude následky opravdu „pociťovat do konce života“.
Všechny tyto názvy z psychiatrického arzenálu totiž navozují dojem onemocnění nebo poruchy, pro niž existuje jediné řešení: povolat někoho zvnějšku, kdo je vyléčí nebo odstraní. Samotný nositel těchto diagnóz se tak stává bezmocnou loutkou v rukou lékařů.
Kazuistiky z psychiatrických učebnic jsou plné podobných příběhů: na psychiatrii přichází člověk (dezorientovaný, dekompenzovaný, halucinující, deliriózní), je stanovena diagnóza a nasazena medikace, po několika týdnech se účinky léčby začnou projevovat a po pár měsících odchází pacient stabilizovaný, kompenzovaný, bez halucinací. Choroba má však bohužel tendenci recidivovat, a tak člověk opět přichází za půl roku dezorientovaný, dekompenzovaný… a tak dále.
Lidé, kteří překonali závislost nebo duševní onemocnění, zmiňují nejčastěji jeden společný faktor, který jim pomohl: vztahy.
Reálný příběh ze života, který napsala Pavla, není naštěstí tak uniformní. Kromě psychiatrických diagnóz se v něm objevují také změny, které Pavla dělá sama, tedy změny, se kterými klasická psychiatrie vůbec nepočítá. Dozvídáme se, že Pavla sama od sebe začala přistupovat zodpovědně k sexuálnímu životu, našla si stálého přítele, že dokázala (opět sama!) omezit dávky drog a dokonce poslední měsíc drogy neužívá vůbec! Škoda jen, že mezi těmito obdivuhodnými změnami najdeme konstatování navozující dojem, že si s nimi člověk sám neporadí: „nedoléčené psychické poruchy“, „přetrvávající psychická závislost“ a podobně.
Lidé, kteří překonali závislost nebo duševní onemocnění, zmiňují nejčastěji jeden společný faktor, který jim pomohl: vztahy. Samozřejmě to mohly být vztahy, které navázali v léčebně nebo v terapeutické komunitě, mohl to být vztah s psychiatrem, psychologem nebo terapeutem, někdy ale žádný odborník nemusel být vůbec přítomen. Blízkost druhých osob, které člověku pomohou obnovit pocit sounáležitosti, vlastní hodnoty, smyslu života, je zásadní pro zotavení z jakýchkoliv psychických obtíží. Způsob, jakým člověk takové vztahy naváže, je vždy jedinečný a vede k němu opravdový zájem daného jedince o změnu.
Pavla takový cíl už má: „vykonávat normální zaměstnání a žít běžným životem“. Nalezení práce, ve které člověk najde uspokojení, může být prvním krokem k rozvinutí nového pocitu sounáležitosti. Nejsem si však příliš jistý, jestli tento cíl bude uskutečnitelný společně s druhým cílem, kterým je pomoc příteli – uživateli pervitinu.
Pomáhat sobě a zároveň druhému, který je navíc možná tou nejbližší osobou, může být téměř nadlidský úkol. Pokud člověk chce udělat zásadní změnu v životě, jakou nepochybně ukončení užívání drog a nové zaměstnání jsou, potřebuje kolem sebe spíše lidi, kteří drogy neužívají a dobré zaměstnání mají. Pokud bych tedy měl k danému příběhu říct jedno doporučení, znělo by, aby si Pavla i její přítel našli – každý zvlášť – někoho jiného, kdo jim bude v překonávání jejich potíží pomáhat. A čím víc lidí, tím líp.
