Všichni jsme podivíni

My všichni jsme svým způsobem jiní než ostatní. I když kdysi nás naše „divnost“ trápila, měli bychom si ji hýčkat.

Na základní škole jsem měla kamarádku Jarku. Jarka znala jména snad všech východoněmeckých, polských a sovětských herců a hereček a sbírala jejich autogramy. Po škole jsem chodila k nim domů a nahrávaly jsem spolu na kazeťák „rozhlasové hry“. Společně jsme obdivovaly Deana Reeda a Joffreye de Peyrac (to je ten kulhavý parťák filmové Angeliky).

Před spolužáky jsem se ale k Jarce moc nehlásila. Byla totiž divná. Ostatní děti se jí posmívaly, že nosí pořád stejné manšestráky, a já se bála, že bych od ní její divnost mohla chytit jako nakažlivou nemoc.

Ve skutečnosti jsem si samozřejmě připadala divná i já sama a úzkostlivě jsem se snažila tuto skutečnost před ostatními utajit.

Být oblíbený: práce na plný úvazek

Nevím, co dělá Jarka dnes, ztratila jsem ji z očí krátce po absolvování základky. Ale klidně by mohla být filmovou producentkou nebo šéfovat nějaké soukromé televizi. Docela často se totiž stává, že z podivínských dětských outsiderů vyrostou úspěšní dospělí.

„Samozřejmě, že jsem toužil být oblíbený. Jenže jsem to nechtěl dost. Bylo tu něco, co jsem chtěl ještě víc: být chytrý.“

Americký autor Paul Graham ve svém eseji Why Nerds Are Unpopular dokonce tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi vysokým intelektem a společenskými neúspěchy na střední škole:

„Proč jsou chytré děti tak často outsidery? Odpověď zní – protože nechtějí být populární. Kdyby mi to někdo v té době řekl, vysmál bych se mu. Že jsem byl mezi spolužáky neoblíbený, mě přivádělo k zoufalství. Samozřejmě, že jsem toužil být oblíbený. Jenže jsem to nechtěl dost. Bylo tu něco, co jsem chtěl ještě víc: být chytrý. Ne jenom se dobře učit, ale taky navrhovat raketové motory, dobře psát nebo rozumět počítačům. Hlavní důvod, proč jsou outsideři neoblíbení, je, že se zajímají také o spoustu jiných věcí než o svou popularitu,“ píše Graham.

Jistě, jeho teorie, podle níž je postavení populárního teengaera něco jako „práce na plný úvazek“, je založena na zkušenostech ze světa amerických středních škol, který je jiný než ten náš. Můžeme‑li soudit podle hollywoodských teenagerských komedií, rozdělení studentů na kastu půvabných roztleskávaček, atraktivních sportovců a podivínských „nerdů“ je v něm poměrně rigidní.

Mohlo by vás zajímat

Hra na vinu

Dělají to rodiče dětem, partneři jeden druhému: „Na, tady máš vinu, chytej!“

Přečíst článek

Přesto má jeho a moje zkušenost některé styčné body: máte‑li v dětství a dospívání vlastnosti a zájmy, které vás vyčleňují z kolektivu, pravděpodobně tím trochu trpíte. A jak je to v dospělosti?

Seminář

29. dubna. – 3. května 2026

Psychická odolnost

Psychologie.cz

Nejsem jako ostatní

Podle psychologa Daniela Gilberta a jeho knihy Stumbling on Happiness je každý z nás přesvědčen o své vlastní výjimečnosti: 90 procent vysokoškolských učitelů si například myslí, že učí lépe než průměrný vysokoškolský učitel. Totéž platí o řidičích: „Většina lidí si myslí, že nejsou většina lidí,“ píše Michael Cunningham ve své knize Za soumraku.

Zkrátka a dobře: každý z nás je svým způsobem přesvědčen, že není jako ostatní. Že je jiný. Výjimečný. Možná trochu divný. Protože výjimečnost a divnost jsou dvě strany téže mince.

I já si připadám jiná než ostatní. A fakt, že jsem na tom v tomto směru úplně stejně jako všichni ostatní, je pro mě napůl útěchou a napůl jistým zklamáním.

Snad každého ze svých známých jsem aspoň jednou v životě slyšela říkat věty jako:

• „Jsem trochu blázen.“
• „Asi jsme divní.“
• „Máme to jinak.“
• „Musíš si o mně myslet, že jsem se zbláznila.“

Ať to říkají omluvným tónem nebo s potlačovanou pýchou, poselství je stejné: jsem výjimka. Liším se od okolního světa.

Ano, i já si připadám jiná než ostatní. A fakt, že jsem na tom v tomto směru úplně stejně jako všichni ostatní, je pro mě napůl útěchou a napůl jistým zklamáním. Na rozdíl od doby, kdy jsem chodila na základní školu, se ovšem už svých drobných jinakostí neděsím. Nestydím se za ně. Naopak – pěstuji si je.

Nevystavuji je na odiv, ale věnuji jim péči a čas, protože jsou pro mě inspirací v každodenním životě. Snažím se s nimi zůstat v každodenním styku, protože už vím, že kvůli nim neztratím přátele, neznemožním se, nebudu divná. Snažím se mít vždycky aspoň jednu exotickou kytku v záhonu kedluben.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.