Foto: Thinkstock.com

Otevřete konečně tu láhev!

To, co můžeme udělat kdykoli, neuděláme pravděpodobně nikdy.

Ze seriálu: Šťastná Bára

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná

15. 6. 2011

Stává se vám, že necháte propadnout dárkový kupón nebo poukázku na masáž jen proto, že se nerozhoupete k tomu, abyste je využili?

A vzpomínáte si na film Bokovka? Hlavní hrdina, znalec vína v podání Paula Giamattiho, má doma skutečnou vzácnost: láhev vysoce ceněného bordeaux Cheval Blanc, ročník 1961. Těší se, že ji jednou vypije. Ale zatím tu chvíli stále odkládá. Nenachází totiž žádnou vhodnou příležitost.

A teď jeden příklad z mé vlastní domácnosti. Před pár dny jsem vyhodila do odpadků propadlou poukázku na večeři v drahé restauraci v centru Prahy. Dostala jsem ji koncem minulého roku. Platila do konce května.

Během těch šesti měsíců se nám s mým mužem naskytly desítky příležitostí, volných večerů, kdy jsme ji mohli využít. Ale pokaždé jsme měli na práci něco naléhavějšího: pozvání od přátel, zkoušku s kapelou, nebo jenom povalování u televize. Měli jsme totiž pocit, že na tu večeři máme spoustu času. A tak jsme ji stále odkládali.

Přiznávám, docela mě to štve. Ale nejsme v tom sami. Tisíce lidí každý den nechávají propadnout dárkové kupóny, poukázky na masáže a VIP vstupenky do kina zdarma, protože stále mají pocit, že tam mohou jít kdykoli. Kdykoli jindy než dnes.

Zajímavou studii na tohle téma zveřejnily dvě kalifornské profesorky marketingu, Suzanne Shu a Ayelet Gneezy. Objektům svého zkoumání rozdaly poukázky na koláč a kávu v luxusní francouzské cukrárně. Zjistily, že má-li poukázka pouze třítýdenní platnost, je mnohem pravděpodobnější, že ji lidé skutečně využijí, než má-li delší, dvouměsíční platnost.

Je-li něco dostupné jen po omezenou krátkou dobu, je mnohem větší šance, že se toho skutečně zúčastníme, než je-li to dostupné stále.

Respondenti, kteří dostali poukázky s delší platností, byli sice spokojenější a více věřili tomu, že do cukrárny skutečně zajdou. Ve skutečnosti to bylo naopak: svou poukázku využilo 31 % držitelů třítýdenních kupónů, ale jen 6 % držitelů dvouměsíčních kupónů.

Vědkyně z toho vyvodily pozoruhodný závěr: termíny a deadliny nám mohou být prospěšné i ve volném čase. Je-li něco dostupné jen po omezenou krátkou dobu, je mnohem větší šance, že se toho skutečně zúčastníme, než je-li to dostupné stále. (Šperkařský dům Cartier, který má ve svém majetku rozsáhlé sbírky starožitných šperků, z tohoto důvodu nikdy neotevřel své stálé muzeum, ale pořádá jen časově omezené výstavy. Ověřil si totiž, že na nich jeho šperky zhlédne daleko více lidí.)

Proč mé děti nikdy neviděly orloj

A teď ještě jedno nepříjemné doznání: přestože mé děti od narození vyrůstají v Praze, ještě nikdy neviděly „chodit“ figurky na Staroměstském orloji. Nějak jsem si zatím nenašla čas se tam s nimi vypravit. Protože orloj bude na svém místě nejspíše následujících několik stovek let, stále mám pocit, že není kam spěchat a že zrovna tento víkend máme na programu něco aktuálnějšího. 

Tahle moje zkušenost také koresponduje se závěry, k nimž dospěly obě kalifornské profesorky ve výše zmíněné studii. Analyzovaly totiž návštěvnost turistických atrakcí v Chicagu, Londýně a Dallasu. Ukázalo se, že průměrný obyvatel těchto velkoměst zhlédne za pět let ve svém vlastním městě méně památek než běžný turista během dvoutýdenního pobytu. (A to ještě často jako doprovod příbuzných nebo přátel, kteří přijíždějí do města na návštěvu.)

Hraje tady roli stejný trik jako u dárkových kupónů s dlouhou dobou platnosti: máme pocit, že památky ve svém vlastním městě můžeme vidět kdykoli. Jenže to, co můžeme udělat kdykoli, neuděláme pravděpodobně nikdy, protože to stále odkládáme a odkládáme.

Příští měsíc budu mít víc času

27. listopadu 2016

Jak se tvoří úspěch v práci?

Dalibor Špok

Jedním z důvodů tohoto odkládání je sebeklam, kterému propadá většina z nás: věříme, že v budoucnu budeme mít víc volného času, než ho máme teď.

Ekonomové Gal Zauberman a John Lynch zjistili, že lidé dokáží poměrně realisticky odhadnout své budoucí finanční možnosti (většina z nás střízlivě předpokládá, že nebudou o mnoho lepší, než jsou ty současné), ale pokud jde o volný čas, žijeme ve věčné iluzi, že v budoucnu se to zlepší.

Předpokládáme, že příští měsíc budeme své pracovní úkoly plnit méně chaoticky než teď, takže s nimi budeme dříve hotovi. Očekáváme, že v budoucnu se zázračně dokážeme vyhnout dopravním zácpám, přestaneme ztrácet klíče, nebudeme čekat v dlouhých frontách na poště a zrušíme nepředvídatelná nachlazení svých dětí, takže budeme disponovat spoustou času, který teď samozřejmě nemáme.

Proto je také většina z nás ochotna slíbit téměř cokoli, pokud to má být hotové za měsíc nebo za dva, ale nikdy bychom se k tomu nezavázali, kdybychom to měli odevzdat už tento týden.

Abychom se nevídali jenom na pohřbech!

Věčné odkládání příjemných zážitků můžeme považovat za malichernost, týká-li se pouze propadlých vstupenek a kupónů. Může ale také nabýt takřka tragické podoby, týká-li se našich vztahů s příbuznými a přáteli.

Vzpomínám si, že když jsem byla malá, naše rodina se v širším počtu scházela pouze na pohřbech. Pratety a strýčkové si potom na pohřebních hostinách se slzami v očích připíjeli a říkali: „Tak na to, abychom se nevídali jenom na těch pohřbech.“

Jenomže když se potom vrátili domů, nezměnilo se nic. Nezvedli telefon, aby jeden druhému zavolali, nevypravili se jeden za druhým na návštěvu. Měli totiž pocit, že ti druzí tam někde pořád jsou a pořád tam budou a že se za nimi můžeme vypravit, kdykoli budeme chtít. Třeba o prázdninách. Nebo možná na Vánoce.

A tak se setkání oddalovalo zase až do dalšího pohřbu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Oslavte narozeniny svého psa

Dá se s prokrastinací (i tak to můžeme nazvat) příjemných zážitků nějak bojovat? Ano, a ani to není tak těžké jako v případě prokrastinace čistě pracovní. Řešením je vytvářet si své vlastní příležitosti, termíny a deadliny, které je potřeba dodržet, abychom si ten či onen zážitek nenechali proklouznout mezi prsty.

Můžeme například:

  • slavit svátky, které běžně neslavíme. Den otců, Mezinárodní den dětí, narozeniny vašeho psa nebo nejrůznější soukromá výročí.
  • zahrát si na turistu ve svém vlastním městě.
  • domluvit si schůzky s přáteli či příbuznými, které jsme dlouho neviděli.
  • vytvářet si své vlastní „svátky“. Dva novináři z Wall Street Journal například před 11 lety vyhlásili poslední sobotu v únoru za „Open that bottle day“ – den, kdy otevřeme tu láhev. Myšleno samozřejmě tu láhev skvělého vína, kterou jsme se chystali vypít při zvláštní příležitosti a kterou doma sušíme už skoro celý rok.

Anebo to můžeme udělat jako hrdina Bokovky, který nakonec dospěl k poznání, že ten den, kdy otevře Cheval Blanc, ročník 1961, to je ta zvláštní příležitost!

Mé další postřehy ohledně hledání štěstí v každodenním životě najdete na mém Šťastném blogu.

Otevřít diskuzi 0