Tanec je pro mě zdrojem celé smršti protichůdných pocitů. Přitom je jedním z nejpříjemnějších, nejintenzivnějších způsobů bytí, které znám.

Můj první zážitek, spojený s tancem, se odehrál v létě roku 1985. Vedoucí na pionýrském táboře nám poslední večer uspořádali diskotéku. Jak jsem to tehdy vnímala, o tanec vůbec nešlo. Šlo o to, jestli pro mě přijde tančit ten blonďák Martin, po kterém jsem celý tábor pokukovala.

Nepřišel, a já jsem se zapojila do hloučku děvčat postávajících u zdi a předstírajících, že by s žádným klukem netancovaly ani za nic. Pak pro mě přišel tančit tlustý Julek (tábor byl v Polsku). Užila jsem si tři minuty trapně toporného přešlapování v rytmu svého prvního ploužáku.

Zážitek druhý, podzim 1988. Taneční. Trapnost  a topornost táborové diskotéky je tady umocněna nepadnoucími obleky kluků a silonovými róbami většiny holek. Kluci navíc mají propocené bílé rukavice z nějakého odporně umělého materiálu. Při každé „volence“ trnu, jestli pro mě někdo přijde. Klopýtám v rytmu archivních tanců, které už nikdy v životě nebudu potřebovat. Konverzace s většinou tanečníků se omezuje na vzájemné omluvy, když jeden druhému šlápneme na nohu.

Zážitek třetí, zima 1991. Maturitní ples. Ihned po povinném valčíku maturantů prcháme se spolužáky z parketu do převlékárny a naléváme se přineseným rumem.

Divil by se mi někdo, kdybych v dospělosti tuto kapitolu svého života úlevně uzavřela se slovy „Děkuji, netančím“?

A přece jsem to neudělala. Tanec je pro mě – stejně jako pro mnoho lidí – zdrojem celé smršti protichůdných pocitů. Na jednu stranu se stydím. Dívám se na sebe zvenčí. Do morku kostí cítím svou neohrabanost a bojím se, že mě tak vidí i ostatní.

Na druhou stranu ale – v těch krátkých chvílích, kdy se mi podaří vypnout sebenkontrolu a souznít s hudbou – je tanec jeden z nejpříjemnějších, nejintenzivnějších způsobů bytí, které znám.

Neumím to a nemám s kým

Podle profesionálních učitelů tance má pohyb na parketu přímo zázračné schpnosti: dokáže odbourávat stres, zvyšovat hladinu testosteronu, zlepšovat náladu, dokonce léčit depresi (což dokládá studie provedená na univerzitě v Derby na skupině depresivních pacientů, kteří podstoupili devítitýdenní kurz salsy. Nevím ovšem, jakými prostředky autoři studie přinutili pacienty s klinickou depresí tančit salsu.)

Přesto mnoho lidí tančit odmítá a důvody mají v zásadě dvojí:

• „Neumím tančit.“ Pod tímto argumentem se skrývají obavy z toho, že mé pohyby budou v očích druhých vypadat neohrabaně a směšně. (Pokud vím, na současných diskotékách a tancovačkách – s výjimkou specializovaných akcí zaměřených na určitý druh tance – se zvládnutí žádných specifických tanečních kroků neočekává.)
• „Nemám s kým tančit.“ Mnozí (zejména muži) považují tanec za určitý druh námluv, se kterým přestanou ve chvíli, kdy námluvy skončí. Tančit se stálou partnerkou/partnerem nebo s někým, o koho nemám sexuální zájem, se pak jeví jako zbytečné.

Na parketu se na vás nikdo nedívá. Každý je svou vlastní nešikovností. A pokud se někdo dívá, pak je to bod pro vás.

Teď a tady na parketu

Já taky neumím tančit a taky nemám s kým (se svým mužem jsem za patnáct let absolvovala na parketu asi pět písniček). Přesto se snažím obě tyto bariéry zdolávat, protože ve chvíli, kdy se mi to podaří, kdy na chvíli setřesu ostych a pochybnosti, mi tanec přináší jindy nepoznanou svobodu. Niterný pocity splynutí s okolním světem. Výjimečné souznění těla a ducha.

Tanec je pro mě především jedním z nejúčinnějších způsobů, jak nakrátko vypustit z hlavy minulost i budoucnost a žít přítomným okamžikem (více na toto téma najdete v článcích Žij tady a teď a Žít přítomností není totéž co „maňana“).

Je to absolutní koncentrace na to, co právě dělám. Čím dokonaleji se ponoříme do přítomného okamžiku – bez toho, že bychom ho jakkoli analyzovali nebo nahlíželi zvenčí – tím snadnější je pro nás osvobodit se od svazujícího studu a tančit „tak rychle, jak dokážeme“.

Podle psychologů Richarda M. Ryana a Kirka W. Browna nám právě soustředění na přítomnost pomáhá zvládat náročné sociální situace bez toho, že by rozkolísaly naši sebedůvěru.

Ve skutečnosti se na vás na parketu stejně nikdo nedívá, protože každý je zaneprázdněn sám sebou a svou vlastní nešikovností. A pokud se někdo dívá, pak je to pravděpodobně bod pro vás.

Hodina tance

Naštěstí už nejsem na pionýrském táboře roku 1985, ani v tanečních roku 1988. Když pro mě nepřijde tančit blonďák Martin, pravděpodobně mi to nezkazí celý večer. Naopak, věřím, že tlustý Julek by dnes byl lepším tanečníkem.

Tanec už pro mě není prověrkou mé vlastní „tržní hodnoty“ ve skupině vrstevníků. Díky tomu si ho mohu užívat pro tanec samotný.
Jednu z nejlepších tanečních lekcí v životě jsem dostala před pár dny od člověka, se kterým bych si za jiných okolností pravděpodobně neměla co říct.

Bylo to na vesnickém rockovém koncertě. Jako první se vrhl na parket takový padesátiletý temperamentní tlouštík. Nejsem si jistá, jestli to byl místní blázen nebo jen chlapík, který nemá problém ze sebe blázna udělat. Vypadal legračně, potil se, při divokých piruetách mu padaly kalhoty. Potom vyzval k tanci mě.

Neodmítla jsem ho. Za jiných okolností bych se styděla – jediný tančící pár na parketu, všichni koukají, hrůza! Ale jeho evidentní potrhlost jako by mi dala omluvenku a osvobodila mě. Bláznivý mužík mi pomohl protančit se jedním z nejlepších večerů v životě.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.

Otázky k diskusi:

Máte při tanci svůj jedinečný styl? Dokážete ho popsat? Máte své speciální figury, jako třeba zpěvák skupiny Radiohead Thom Yorke?