Foto: Thinkstock.com
odemčené

Jak se vyhnout prokrastinaci vztahů

Uvědomila jsem si, že pokud chci se svým bratrem začít mluvit, nezbývá mi… než s ním začít mluvit.

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná
Publicistka

27. 9. 2011

Ze seriálu: Šťastná Bára

Vztahy se sourozenci v dospělosti často degenerují. Kdo o ně pečuje, žije šťastněji.

Třetina lidí prý v dospělosti přestane komunikovat se svými sourozenci. Myslím, že to není ani tak proto, že by jim zazlívali staré křivdy (rozbité hračky, obnošené oblečení, žalobníčkovské aféry), jako spíš z lenosti.

Alespoň v naší rodině to tak často bylo. Když jsem byla malá, naši příbuzní, roztroušení po celé republice, se setkávali převážně na pohřbech. A na pohřební hostině si moje máma a tety a strýčkové potom připíjeli: „Tak na to, abychom se nevídali jenom na těch pohřbech.“

Jenže v následujících týdnech a měsících se nestalo nic. Máma nezvedla telefon, aby se zeptala svého bratra Honzy, jak se má, ani jsme nejeli na dlouho slibovanou návštěvu k tetě Andule.

Všichni měli pocit, že na to mají dost času. Že ti lidé tam pořád tak nějak jsou a když se s nimi neuvidíme na Velikonoce, tak v létě už určitě. Nebo možná před Vánoci.

A měsíce ubíhaly, až jsme se zase potkali na nějakém dalším pohřbu. A zas nás bylo o jednoho míň.

Neumíme spolu mluvit

Mezi mnou a mým mladším bratrem to dlouho bylo podobně. Sedmiletý věkový rozdíl způsobil, že jsme spolu nikdy moc nemluvili. Pořád byl pro mě moc malý. Když mu byly dva roky i když mu bylo třináct. Potom mi najednou bylo třicet a jemu třiadvacet, ale mluvit jsme spolu nezačali, protože jsme to neuměli.

Pokoušet se mluvit s někým, s kým třicet let skoro nemluvíte, jde ztuha. Je to ale pořád lepší, než se s ním kvůli vlastní lenosti vidět až na dalším pohřbu.

Potom nám umřela máma – náš jediný společný rodič – a zdálo se, že spolu s ní se vytratila i poslední záminka ke společným kontaktům. Přesto se snažím, aby to tak nedopadlo. Uvědomila jsem si totiž, že pokud chci se svým bratrem začít mluvit, nezbývá mi… než s ním začít mluvit.

Naše společné večeře, na které se scházíme párkrát do roka, probíhají poněkud kuriózně. Pokoušet se mluvit s někým, s kým třicet let skoro nemluvíte, jde ztuha. Myslím si ale, že je to pořád lepší, než se s ním kvůli vlastní lenosti vidět až na dalším pohřbu.

Helenka z Clevelandu

Velkou inspirací, jak v rodinné tradici nepokračovat, je mi sestřenice mého muže. Bydlí v Clevelandu ve státě Ohio, ale vídám ji častěji než svou vlastní sestřenku, která žije v Praze.

Díky drobným, zpočátku možná spíš formálním gestům, jsme si rok od roku blíž. Blíž než s lidmi, se kterými jsem prožila kus dětství.

Každý rok od ní dostáváme pohlednice ke všem narozeninám, k Vánocům, Velikonocům a k výročí naší svatby (na které si občas vzpomeneme až díky jejímu přání).

Upřímně řečeno, mezi mnou a Helenkou z Clevelandu není bůhvíjak hluboký pocit spřízněnosti a porozumění. Naše setkání a její pohlednice nejsou nic jiného než naplnění její představy o korektních příbuzenských vztazích.

Ale právě díky těmto drobným, zpočátku možná spíš formálním gestům, jsme si rok od roku blíž. Blíž než s lidmi, se kterými jsem prožila kus dětství, ale naše vztahy zplaněly kvůli nedostatku péče.

Jak být spokojen v 65 letech

Vztahy se sourozenci – na rozdíl od vztahů s vlastními rodiči nebo potomky – patří k v dospělosti k těm, které se nekultivují jaksi samy od sebe. Pokud se o ně nestaráte, degenerují.

Rozchod pak málokdy je výsledkem nějakého velkého konfliktu nebo roztržky. Je to spíš něco, co jsme mimovolně dopustili, není to akt, k němuž bychom se vědomě odhodlali. A téměř jistě je to jedna z věcí, kterých v pozdějším věku budeme litovat.

Využívejte celý web.

Předplatné

Mimochodem, podle jedné studie, provedené mezi harvardskými absolventy, jsou blízké vztahy se sourozenci v mládí (v době absolvování vysoké školy) jedním z nejdůležitějších indikátorů spokojenosti v pozdějším věku – důležitější než například vydařené manželství.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

27. 9. 2011

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.