Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak se vyhnout prokrastinaci vztahů

Uvědomila jsem si, že pokud chci se svým bratrem začít mluvit, nezbývá mi… než s ním začít mluvit.

Ze seriálu: Šťastná Bára

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná

27. 9. 2011

Vztahy se sourozenci v dospělosti často degenerují. Kdo o ně pečuje, žije šťastněji.

Třetina lidí prý v dospělosti přestane komunikovat se svými sourozenci. Myslím, že to není ani tak proto, že by jim zazlívali staré křivdy (rozbité hračky, obnošené oblečení, žalobníčkovské aféry), jako spíš z lenosti.

Alespoň v naší rodině to tak často bylo. Když jsem byla malá, naši příbuzní, roztroušení po celé republice, se setkávali převážně na pohřbech. A na pohřební hostině si moje máma a tety a strýčkové potom připíjeli: „Tak na to, abychom se nevídali jenom na těch pohřbech.“

Jenže v následujících týdnech a měsících se nestalo nic. Máma nezvedla telefon, aby se zeptala svého bratra Honzy, jak se má, ani jsme nejeli na dlouho slibovanou návštěvu k tetě Andule.

Všichni měli pocit, že na to mají dost času. Že ti lidé tam pořád tak nějak jsou a když se s nimi neuvidíme na Velikonoce, tak v létě už určitě. Nebo možná před Vánoci.

A měsíce ubíhaly, až jsme se zase potkali na nějakém dalším pohřbu. A zas nás bylo o jednoho míň.

Neumíme spolu mluvit

Mezi mnou a mým mladším bratrem to dlouho bylo podobně. Sedmiletý věkový rozdíl způsobil, že jsme spolu nikdy moc nemluvili. Pořád byl pro mě moc malý. Když mu byly dva roky i když mu bylo třináct. Potom mi najednou bylo třicet a jemu třiadvacet, ale mluvit jsme spolu nezačali, protože jsme to neuměli.

Pokoušet se mluvit s někým, s kým třicet let skoro nemluvíte, jde ztuha. Je to ale pořád lepší, než se s ním kvůli vlastní lenosti vidět až na dalším pohřbu.

Potom nám umřela máma – náš jediný společný rodič – a zdálo se, že spolu s ní se vytratila i poslední záminka ke společným kontaktům. Přesto se snažím, aby to tak nedopadlo. Uvědomila jsem si totiž, že pokud chci se svým bratrem začít mluvit, nezbývá mi… než s ním začít mluvit.

Naše společné večeře, na které se scházíme párkrát do roka, probíhají poněkud kuriózně. Pokoušet se mluvit s někým, s kým třicet let skoro nemluvíte, jde ztuha. Myslím si ale, že je to pořád lepší, než se s ním kvůli vlastní lenosti vidět až na dalším pohřbu.

Helenka z Clevelandu

Velkou inspirací, jak v rodinné tradici nepokračovat, je mi sestřenice mého muže. Bydlí v Clevelandu ve státě Ohio, ale vídám ji častěji než svou vlastní sestřenku, která žije v Praze.

Díky drobným, zpočátku možná spíš formálním gestům, jsme si rok od roku blíž. Blíž než s lidmi, se kterými jsem prožila kus dětství.

Každý rok od ní dostáváme pohlednice ke všem narozeninám, k Vánocům, Velikonocům a k výročí naší svatby (na které si občas vzpomeneme až díky jejímu přání).

Upřímně řečeno, mezi mnou a Helenkou z Clevelandu není bůhvíjak hluboký pocit spřízněnosti a porozumění. Naše setkání a její pohlednice nejsou nic jiného než naplnění její představy o korektních příbuzenských vztazích.

Ale právě díky těmto drobným, zpočátku možná spíš formálním gestům, jsme si rok od roku blíž. Blíž než s lidmi, se kterými jsem prožila kus dětství, ale naše vztahy zplaněly kvůli nedostatku péče.

Jak být spokojen v 65 letech

Vztahy se sourozenci – na rozdíl od vztahů s vlastními rodiči nebo potomky – patří k v dospělosti k těm, které se nekultivují jaksi samy od sebe. Pokud se o ně nestaráte, degenerují.

Rozchod pak málokdy je výsledkem nějakého velkého konfliktu nebo roztržky. Je to spíš něco, co jsme mimovolně dopustili, není to akt, k němuž bychom se vědomě odhodlali. A téměř jistě je to jedna z věcí, kterých v pozdějším věku budeme litovat.

Využívejte celý web.

Předplatné

Mimochodem, podle jedné studie, provedené mezi harvardskými absolventy, jsou blízké vztahy se sourozenci v mládí (v době absolvování vysoké školy) jedním z nejdůležitějších indikátorů spokojenosti v pozdějším věku – důležitější než například vydařené manželství.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.

Diskuse 0