Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Chcete-li znát sílu své vůle, ohlédněte se…

Proč jsem tak pevně přesvědčena o tom, že příští rok to bude jiné, lepší?

Ze seriálu: Šťastná Bára

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná

12. 12. 2012

Když jsem byla malá, těšení na Vánoce pro mě byla jedna z největších radostí celého roku. Dnes, když se mě moje dcera s nadšenými jiskřičkami v očích zeptá, kolik dní ještě zbývá do Vánoc, polije mě studený pot. Z Vánoc se stalo něco jako nejhorší uzávěrka roku, odevzdávka cukroví, stromku, atmosféry a dárků, 24. prosinec je deadline, který se nedá posunout.

Každý rok plánuju začít dostatečně včas, abych to „stihla“, a každý rok někdy okolo dvacátého se přistihnu, že okolo třetí ráno vytahuju z trouby plech lineckého cukroví s temnou myšlenkou: Už aby bylo po Vánocích!

Ne, nejsem perfekcionistka posedlá naleštěným nábytkem, umytými okny a dvanácti druhy cukroví, nekupuju tuny dárků a nevystavuju do oken blikající elektrické hvězdy (když je u některých sousedů vidím, mám pocit, že mít to doma, dostanu z toho epileptický záchvat).

Nastavuju si laťku tak nízko, jak to jen jde – tři druhy cukroví, bordel nacpat do skříní a nevadí mi, když místo úhledně souměrné jedličky máme koště, které se musí postavit ke zdi, protože má větve jenom z jedné strany. Když se na něj navěsí ozdoby a řetězy, stejně vypadá hezky.

Psychologové Erik Helzer a Tom Gilovich zjistili, že všichni přeceňujeme svou pevnou vůli, když uvažujeme o budoucnosti.

Co se mi ale vytratilo a co bych v sobě znovu chtěla objevit, je schopnost užívat si všechny ty přípravy, u kterých jsem kdysi tak nadšeně asistovala. (Když si tak vybavuju Vánoce svého dětství, mám pocit, že moje maminka to neměla jinak. Na Štědrý večer okolo šesté otáčela na pánvi kapry se zoufalým zábleskem v očích a říkala: „Panebože, v rádiu už hrajou Rybovku, všichni už určitě večeří, máme zpoždění!“)

Přesto si každý rok znovu a znovu představuji, že tentokrát to bude úplně jinak. Dárky nakoupím do konce listopadu, cukroví napeču (s koledou na rtech) ještě před Mikulášem a advent budu věnovat duchovnímu rozjímání a dlouhým procházkám v čerstvě napadaném sněhu.

S mými předsevzetími to ovšem pokaždé dopadne podobně jako v Praze s tím čerstvě napadaným sněhem. Stačí den a půl na to, aby se rozplynuly. Nikdy to není tak úplně moje vina. Může za to spousta nepředvídatelných okolností, jako je asi tak šest vánočních večírků, neplánované usnutí během uspávání dětí nebo nával pracovních úkolů před koncem roku. Uznávám, že nic z toho není zas tak úplně nepředvídatelné, ale pravda je, že já to nikdy předem nepředvídám.

Účastníci studie byli přesvědčeni o tom, že v událostech, které se už staly, byla jejich vlastní vůle rozhodující z 39,3 %.

Přesto jsem pevně přesvědčena o tom, že příští rok všechno (tentokrát už doopravdy) dopadne líp. Alespoň do ledna 2013 se můžu oddávat krásné iluzi, že od příštího roku bude všechno jinak. Uklidňuje mě, že v tom nejsem sama. Psychologové Erik HelzerTom Gilovich zjistili, že my všichni přeceňujeme svou pevnou vůli, když uvažujeme o budoucnosti. Při přemýšlení o událostech, které se už staly, naopak připisujeme daleko větší roli okolnostem a náhodě.

Účastníci jejich studie byli přesvědčeni o tom, že v událostech, které se už staly, byla jejich vlastní vůle rozhodující z 39,3 %. Zbytek rozhodlo štěstí, smůla a další neovlivnitelné okolnosti. Přesto ale neochvějně věřili tomu, že až budou tutéž činnost provádět znovu, svou vlastní vůlí ji ovlivní z 48,3 %. Štěstí, smůla, náhoda, únava nebo kocovina je tentokrát tolik nerozhodí. Od příštího ledna už určitě ne.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.

Diskuse 0