Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Přestat hledat správný směr

Když se nemůžete dostat tam, kam chcete, je někdy osvobozující zahodit mapu a nechat se překvapit.

Ze seriálu: Šťastná Bára

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná

22. 5. 2012

Objevila jsem začarované místo, na kterém se nikdy nedostanete tam, kam chcete, ale vždycky vás zavede někam, kde máte být.

Když mi bylo jednadvacet, prožila jsem tři měsíce v Paříži. Sama. Vlastně to bylo vůbec poprvé v mém životě, kdy jsem prožila celé dny bez společnosti rodiny, přátel a spolužáků. Zpočátku jsem tuto okolnost považovala za velkou nevýhodu. Teprve za nějakou dobu po návratu domů jsem si uvědomila, že ty tři měsíce patřily k nejintenzivnějším v mém životě – právě proto, že jsem je trávila sama. (Tehdy jsem ovšem taky netušila, že to byla příležitost, jaká se už nikdy nezopakuje, a že stálé zaměstnání, děti a hypotéka mě samotnou na tak dlouho už nikdy nikam nepustí.)

Když chodím po cizím městě sama, je to jiné. Jeho jinakost ochutnávám mnohem bezprostředněji.

Nicméně, od té doby pokaždé, když se ocitnu někde v cizím městě, udělám téměř cokoli pro to, aby se mi podařilo uniknout partičce nebo organizované skupince, se kterou jsem se tam ocitla. Připadá mi, že když jste ve společnosti jiných lidí, svých krajanů, cizí země poznáváte jiným způsobem. Podobá se to zabydlování nového území. (A protože jezdím na dovolenou s několika dalšími rodinami s malými dětmi, nebojím se rovnou použít slova jako „okupace“ a „drancování“.) Mluvíte mezi sebou svým jazykem, navzájem komentujete své zážitky, pořád si mezi sebou nesete kus domova.

Když chodím po cizím městě sama, je to jiné. Jeho jinakost ochutnávám mnohem bezprostředněji. Můžu s jeho kulisami dokonale splynout. Nemusím se držet žádného naplánovaného programu a klidně můžu třeba hodinu sedět na lavičce a jen tak koukat. Když mám trochu štěstí, podaří se mi na chvíli se i trochu ztratit.

Dojít tam, kde mám být

Celý minulý týden jsem strávila na služební cestě v Bangkoku a ztrácení – dobrovolné i nedobrovolné – jsem si tam užila několikrát denně. Mnoho hodin jsem prochodila na ulici Charoen Krung, která vede podél řeky Chao Phraya. Měří spoustu kilometrů a po své délce se mění k nepoznání: na jednom místě se shlukují desítky obchodů se stříbrem a perlami pro turisty, jinde zase páchnoucí tržnice s mořskými potvorami, opravny motorek zavalené hromadami starých pneumatik a temné špeluňky, v nichž někdo sedí na bobku a opéká si něco ve woku.

Pochopila jsem, že najít obchod, který jsem včera zahlédla a chtěla se do něj vrátit, je vyloučeno. Místo toho jsem ale vždycky našla něco úplně jiného.

A mezi tím vším nepřetržitý proud autobusů, náklaďáků, taxíků a motorek, který z přechází vozovky dělá adrenalinový sport. Ulice se navíc různě větví a všechny její odbočky se jmenují stejně – Charoen Krung – takže ztratit na křižovatce správný směr je neuvěřitelně snadné.

Byla jsem na té ulici třikrát a třikrát jsem tam zabloudila. Mapa mi byla k ničemu. Několikrát se mi stalo, že po desítkách minut chůze jedním směrem jsem zjistila, že jdu přesně na opačnou stranu, než jsem měla v úmyslu. Pochopila jsem, že najít obchod, který jsem včera zahlédla a chtěla se do něj vrátit, je vyloučeno. Místo toho jsem ale vždycky našla něco úplně jiného. Nakonec jsem nabyla dojem, že Charoen Krung je začarované místo, na kterém se nikdy nedostanete tam, kam chcete, ale vždycky vás zavede někam, kde máte být.

Přestat hledat „správný“ směr a jít jen tak dopředu bylo neuvěřitelně osvobozující (ačkoliv napořád bych takhle žít nechtěla).

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.

Diskuse 0