Možná polovinu mé duševní kapacity zabírají obavy z katastrof, které se nejspíš nikdy nestanou, ale co kdyby přece…? Tady je několik způsobů, jak se snažím svým strašákům čelit.
Když ve schránce najdu oznámení, že mě na poště čeká doporučený dopis „s pruhem“, rozhodí mě to podstatně víc, než by si taková událost zasluhovala.
Představuju si gigantické nedoplatky na daních, o nichž jsem doposud neměla tušení, nebo že se na mě provalil přestupek z minulosti, na který jsem mezitím zapomněla.
Vím sice, že s největší pravděpodobností se jedná o nějakou úřední prkotinu, ale… jak to mám vědět jistě?
Když se probudím po třetí hodině v noci a zjistím, že můj muž stále ještě nedorazil z „jednoho piva“, na které se vypravil v podvečer, představuju si pro změnu smrtelné dopravní nehody („auto srazilo opilce na přechodu“) a hrůzostrašná přepadení. Vím sice, že v hlučné hospodě pípání mobilu nejspíš neslyší, ale, hm… úplně určitě to vědět nemůžu.
V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala, prozradil na sebe Mark Twain.
Strachování všeho druhu mě zkrátka připravuje o příliš mnoho duševního prostoru. Často se kvůli němu nemohu soustředit na práci ani pořádně odpočívat. Připadám si jako počítač, jemuž polovinu operační paměti okupují zlovolné viry.
V životě mě trápila spousta věcí, z nichž většina se nikdy nestala, prozradil na sebe Mark Twain. V mém případě jeho citát platí úplně stoprocentě. Stačí mi asi tak půlprocentní možnost, že by se stát mohly, a už se malá pochybnost rozbují do ohavného řetězce detailně prokreslených strašáků.
Snažím se proto přicházet na způsoby, jak proti ochromujícím strachům bojovat.
1. Rozdýchat to
Jakkoli nemám mnoho zkušeností s meditacemi a představa kolektivního meditování někde v tělocvičně je mi vysloveně protivná, zjistila jsem, že soustředit se na svůj dech je ten nejjednodušší způsob, jak poměrně rychle vypudit z hlavy jakékoli dotírající myšlenky. Hluboké a pravidelné dýchání zároveň pomáhá odstranit svírání v krku, sevřený žaludek a další fyzické příznaky úzkosti.
2. Napsat si seznam
Téměř jakákoli starost dokáže v mysli nabýt strašidelných obrysů, když po ní pošilhávám jen přes rameno a úkosem. Podívat se na ni zpříma a sepsat si na papír skutečná fakta je téměř vždy osvobozující. Beztvarý černý mrak nad vaší hlavou se rozloží na prvočinitele a ztratí přinejmenším část ze své hrozivosti. Seznam – nebo plán řešení – vám navíc pomůže znovu získat pocit, že máte věci pod kontrolou.
3. Jít mezi lidi
„To bude dobrý, nic zlého se nestane, uvidíš, že to dobře dopadne.“ Podobná utěšování sice přinášejí nanejvýš chvilkovou úlevu, ale už jen samotný fakt, že před někým své obavy vyslovím nahlas, mi pomáhá vidět je v reálnějším světle. Nejlépe se jim totiž daří právě jen uvnitř mé hlavy.
4. „Právě teď, v tuto chvíli mi nic nehrozí.“
Taky se vám stává, že někdy pociťujete mírnou úzkost a svírání žaludku, i když vlastně vůbec nevíte proč? „Tohle nepřetržité mumlání vnitřního strachu pomáhalo přežít pračlověku, který se stále musel ohlížet, jestli se ho něco nechystá sežrat,“ vysvětluje na svém blogu psycholog Rick Hanson. „Nás ale jenom obírá o pocit pohody, krmí nás úzkostí, přiživuje depresi a způsobuje, že lidé v životě hrají při zdi. Ten strach nám říká: Dávej pozor, když se nedíváš, mohou se stát špatné věci, nikdy nevěř tomu, že je všechno v pořádku, nikdy nepřestaň být ve střehu.“
Nic strašného se nám neděje. Netrpím nesnesitelnou bolestí, neumírám hlady, nikdo mě neohrožuje na životě.
„Mumlání strachu“ doporučuje čelit tím, že si několikrát denně při všedních činnostech uvědomíme, že teď, právě v této chvíli, jsme celkem v pohodě. Nic strašného se nám neděje. Netrpím nesnesitelnou bolestí, neumírám hlady, nikdo mě neohrožuje na životě. Asi není všechno úplně ideální, ale víceméně je všechno v pořádku.
5. Jít si zaběhat
Kromě toho, že cvičení pomáhá vypořádat se s většinou fyzických projevů úzkosti, mi také pomáhá zbavit se pocit bezmocnosti – dodává mi vědomí, že mám věci ve svých rukou.
6. Žít v přítomném okamžiku
Na Psychologii.cz bylo už hodně napsáno o „bytí v přítomnosti“, mindfulness nebo bdělé pozornosti. Vždy jde o stav, kdy odvrátíme pozornost od svého vnitřního světa přemílaných myšlenek, pochybností a obav, přestaneme roztržitě přepínat mezi různými kanály v naší hlavě, a plně se soustředíme na to, co právě v tu chvíli děláme. Třeba na čištění zubů nebo mytí nádobí. Říci svým vlastním úzkostným myšlenkám, aby na chvíli počkaly za dveřmi, sice není úplně jednoduché, ale není to ani nemožné. Zjistíte, že nemusíte být v jejich vleku.
7. Nejistota tu bude vždycky
Mám kamarádku, která každý den bojuje o přežití své soukromé školky. Spolykala už veškeré její rodinné úspory a zářná budoucnost stále není na dohled. Jiní moji přátelé splácejí astronomickou hypotéku. A další moje známá ve svých víc než čtyřiceti letech bydlí v podnájmu a má o dvacet let mladšího milence. Se svou vlastní (ne)tolerancí k riziku se sama sebe ptám, jak tihle lidé vůbec můžou žít? Jak dokážou každý den vstát a čelit svému životu plnému potencionálních nebezpečí?
Nejistota a riziko jsou součástí života a do jisté míry se s nimi dá trvale koexistovat.
Faktem je, že oni nejen žijí, ale taky pijí víno, jezdí na výlety, grilují, poslouchají hudbu a většinu času nejsou v obličeji šediví strachem. Pomáhají mi vyrovnat se s tím, že nejistota a riziko jsou součástí života a do jisté míry se s nimi dá trvale koexistovat.
8. A i když dojde na nejhorší…
Psycholog Daniel Gilbert ve své knize Stumbling on Happiness píše o tom, že většina z nás silně přeceňuje dopad, jaký by na náš život měly potenciální tragické události, jako je ztráta partnera, zaměstnání nebo střechy nad hlavou. Lidé, kteří přežili velká traumata, se z nich podle něho vzpamatovávají rychleji a lépe, než by sami čekali.
„Negativní události nás zasáhnou, ale obvykle ne tolik a ne na tak dlouho, jak předpokládáme,“ zdůrazňuje Gilbert. „Když mají lidé předpovědět, jak by se cítili, kdyby přišli o práci nebo o partnera, kdyby jejich kandidát pohořel ve volbách nebo jejich fotbalový tým prohrál důležité utkání, kdyby propadli u zkoušek nebo neobstáli u pracovního pohovoru, systematicky přeceňují, jak mizerně se budou cítit a jak dlouho jim ten mizerný pocit vydrží.“
Mé další postřehy a pokusy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
