Pocit trapnosti je většinou jen klam

V mém případě se obvykle jedná o:

• oko na punčoše
• mizernou angličtinu
• neidentifikovatelnou věc, která se mi cestou přilepila na botu (v duchu doufám, že je to jenom hlína, ale netroufám si to ověřovat)
• dětské pitíčko vytékající do tašky
• rozjíždějící se zip u džínů.

Proto mi udělala velkou radost pár let stará studie z Cornell University, na kterou jsem včera narazila. Její účastníci, vysokoškolští studenti, dostali za úkol vstoupit do učebny plné lidí oblečení v tričku s obrázkem Barryho Manilowa, obstarožního zpěváka, kterého v 70. letech proslavily hity jako Copacabana. Je to zhruba stejný trapas, jako byste mezi české vysokoškoláky přišli v tričku s Helenou Vondráčkovou.

Nositelé „trapného trička“ měli vzápětí odhadnout, kolik lidí si jeho potupného motivu všimlo. Většina z nich se samozřejmě utápěla v pocitu, že na ně zírají úplně všichni, a odhadovali, že Barryho Manilowa na tričku zaznamenalo asi 50 % přítomných. Realita ale byla úplně jiná: trička si všiml sotva jeden člověk z deseti.

Ti zbylí zřejmě měli až moc práce se svými oky na punčoše, rozjíždějícím se zipem u džínů nebo neidentifikovatelnou věcí, která se jim cestou přilepila na botu.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.