Postihuje mě pokaždé, když se na mě uprostřed všedního dne znenadání snese akutní, nečekaný průšvih, jehož následkům musím bezodkladně čelit: ztracená peněženka, kolabující počítač, dítě vypovězené ze školky, protože má vši, nebo náhlá bolest v zubu.
V tu chvíli propadnu dojmu, že můj dosavadní život se odvíjel hladce a idylicky, a že kdybych měla zpátky svou peněženku (vzkřísila počítač, měla nezavšivené dítě, přestal mě bolet zub) – zkrátka, kdyby mě přestal trápit tenhle jediný aktuální problém, který mi v tu chvíli zastiňuje celý obzor – budu naprosto šťastná.
Nechat si ukrást peněženku sice určitě není způsob, jak být šťastnější, ale pár pozitivních momentů se na tom najít dá.
Jenže ve skutečnosti je to jinak. Celkem často se totiž stane, že tu peněženku opravdu najdu. Euforie ale trvá jen pár vteřin. Srdce, které mi adrenalin předtím vyhnal až do krku, se zklidní. A vzápětí se přihlásí o slovo všechny méně naléhavé bolístky, které předtím ustoupily do pozadí: otrávenost z pochůzek, které mě čekají, nuda ve frontě v samoobsluze, prsty ztuhlé od ucha igelitky nebo zima při čekání na tramvaj.
Pokud jde o ztracené peněženky, mluvím teď z vlastní zkušenosti: před pár dny mě zloděj v přecpané tramvaji číslo 9 mezi zastávkami Lipanská a Husinecká donutil k důkladnému jarnímu restartu. Zanechal mě bez dokladů a bez peněz. Pár minut poté, co jsem vystoupila, jsem zjistila, že nemám peněženku, platební karty, občanku, řidičák, opencard a všechny ty ostatní plastové kartičky, které nám dávají pocit, že opravdu existujeme.
V prvních pár vteřinách mě postihl „syndrom ztracené peněženky“ v celé své kráse. Dala bych cokoliv za to, abych měla všechny svoje průkazky zpátky a mohla se stresovat jen tím, jestli se na příští zastávce uvolní nějaké místo k sezení.
Po odeznění prvního šoku, paniky a sebelítosti jsem si uvědomila, že zkraje týdne se mi mohly stát i horší věci. A jak se v následujících hodinách ukázalo, nechat si ukrást peněženku sice určitě není způsob, jak být šťastnější, ale pár pozitivních momentů se na tom najít dá.
Být chvíli bez dokladů mi přineslo zvláštní pocit lehkosti. Jako bych se náhle mohla stát kýmkoli jiným.
Mírná škodolibá radost vůči zloději, který záhy po krádeži zjistil, že jsem v peněžence neměla žádnou hotovost. Ale až poté, co se prohrabal hromadou starých účtenek a dávno neplatných vizitek.
Být chvíli bez dokladů mi přineslo zvláštní, skoro existenciální pocit lehkosti. Jako bych se v ten moment mohla stát kýmkoli jiným. (Myslím, že jogíni kvůli podobnému pocitu očisty podstupují jarní půst, spojený s výplachem střev.)
Všichni na mě byli hodní. Úřednice na zákaznické lince České spořitelny (opravdu!), službu konající policista, u kterého jsem krádež ohlašovala, i kamarádka v Radničních novinách, která mi uvařila kafe na vzpamatování.
Využívejte celý web.
PředplatnéKonečně se vyřeší můj dlouho odkládaný problém s výměnou občanky. A protože jsem se před pár dny dala ostříhat, na všech nových dokladech budu mít nový účes!
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
