Minimálně jednou týdně se mi přihodí, že v podvečer odcházím z práce s vědomím, že jsem vlastně NIC neudělala.

A přestože jsem se nijak přehnaně neflákala, nestrávila tři hodiny na obědě a další tři hodiny na Facebooku ani jsem nehrála dvacetkrát za sebou Solitaire, ono NIC mi zabralo téměř osm hodin.

Na webu The 99 percent jsem před pár dny narazila na velmi výstižný popis nejrůznějších druhů práce, které se nevyhnete a které vám dokážou zabrat naprostou většinu tvůrčího času:

• Reagování. Odpovídání na maily, vyřizování telefonů a tak dále. Vím, že bez toho to nejde, ale jen vzácně mi to doopravdy pomůže s prací, kterou potřebuju udělat.
• Plánování. Miluji ho! Sepsat si pod sebe všechny úkoly, které mě čekají, je tak uklidňující. Temná a nezřetelná šmouha pracovního dne na sebe vezme přesné kontury a ztratí trochu ze své hrůzostrašnosti. Jenže „dodržování plánů“ je věc úplně jiná. Mimo jiné kvůli čtyřem zbývajícím bodům z tohoto seznamu. Jsem velká časooptimistka a můj plán se jen málokdy dá vtěsnat do předpokládaného časového úseku.
• Rutinní úkoly. Nevadí mi jejich nezáživnost. Nevadí mi, že některé z nich by zvládl i cvičený králík. Jenom mi vadí, že zabírají tolik času.
• Sebeujišťování (v originále „insecurity work“). Dvacetkrát za sebou během půl hodiny se podívat na statistiky návštěvnosti Šťastného blogu. Osmnáctkrát kliknout na jeho stránku na Faceboku, abych zjistila, co kdo říká na dnešní příspěvek. Anebo třikrát za den nakukovat na bankovní účet, jestli už dorazil ten honorář. To je „insecurity work“ v plné parádě. Proč to dělám? Nejspíš jen proto, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. A raději ani nechci vědět, kolik času tím vlastně strávím.
• Řešení problémů. Ke skutečné práci má nejblíž. Jen by bylo ještě lepší, kdyby žádné problémy nevznikaly.

Čím umíte „zabít den“ vy?

Darujte předplatné

Koupit

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.