Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Vidíte to růžově?

Růžová prý z holek dělá pasivní princezny. Nebo agresivní monstra? Jak barvy ovlivňují naše chování?

Ze seriálu: Šťastná Bára

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná

14. 2. 2012

La vie en rose, zpívala Edith Piaf a myslela tím dokonalou idylku v náručí svého milého. Vidět svět v růžových barvách, říká se. A taky: nasadit si růžové brýle. Lakovat věci na růžovo. Procházka růžovou zahradou. Růžová budoucnost.

Růžová je podle všeho považována za barvu štěstí a spokojeného, nečinného spočívání na růžovém obláčku. Provozovatelé jisté věznice v Missouri dokonce vězňům, kteří se pokusili o útěk, vymalovali cely na růžovo, aby je zklidnili a přivedli na jiné myšlenky. A některé sportovní týmy prý svým soupeřům zkoušely vymalovat na růžovo šatny před zápasem, aby je dostaly do pasivnější, méně agresivní nálady.

Růžová, kam se podíváš

Naše domácnost, obývaná dvěma děvčátky ve věku šesti a deseti let, je růžovou barvou zaplavena v množství větším než malém. Máme pro ně nejen růžové oblečení a spoustu růžových panenek a plyšáků, ale i růžové závěsy na oknech, růžové krabičky na svačinu, růžové baletní dresy, růžové pěny do koupele, růžový penál a růžové Lego.

Obliba růžové u dvouletých holčiček a chlapců je zhruba stejná. Ale už od věku dvou a půl let u dívek výrazně vzrůstá.

V tomto směru zřejmě nejsme žádná výjimka: podle studie Pretty in Pink, kterou publikovaly psycholožky Vanessa LoBueJudy S. DeLoacheBritish Journal of Developmental Psychology, obliba růžové u dvouletých holčiček a chlapců je zhruba stejná. Ale už od věku dvou a půl let u dívek výrazně vzrůstá, zatímco u chlapců naopak ustupuje, což souvisí s tím, že právě v tomto věku se začínají identifikovat podle pohlaví – a růžovou vnímají jako výrazně „holčičí“ fenomén.

Při pohledu do historie je ovšem zřejmé, že tomu tak nebylo vždycky. Růžovou jako typicky dívčí barvu možná vůbec poprvé zavedli ve Francii 18. století, kde v sirotčincích oblékali holčičky do růžových a kluky do modrých šatů. A podle některých zdrojů se růžová jako holčičí barva naplno prosadila teprve po druhé světové válce.

Růžový gen?

Pokud to mohu posoudit na základě vlastních zkušeností, nezdá se mi, že by růžová barva měla na mé děti nějaké pozitivní či zklidňující účinky. Spíše naopak. Právě růžové předměty bývají nejčastěji předmětem dramatických sourozeneckých konfliktů a slzavých scén (zejména, je-li na nich vyobrazena kočička Hello Kitty). Dost možná, že vliv růžové barvy na dětskou agresivitu je přesně opačný, než je tomu u uprchlých vězňů v Missouri.

Zdá se mi, že mé dcery mají v hlavě zabudovaný jakýsi radar, který je v jakémkoli obchodě neomylně naviguje směrem k růžovému zboží. Nejvíce je přitahuje ten umělohmotně chladný, podivný odstín růžové, do něhož se obléká panenka Barbie a který se tak často objevuje na hřívách tlustého poníka My Little Pony. Zkrátka, čím hnusnější, tím lepší. A pokud je daná věc pošitá flitry nebo polepená třpytivými kamínky, její atraktivita ještě stoupne. Pravděpodobnost slzavé scény se v takových okamžicích blíží takřka jistotě.

Podle Lüscherova testu barevných preferencí záliba v odstínech „pink“ a fialové signalizuje sklony k hysterii.

Ostatně, existenci „růžového genu“, který holčičky nutí sáhnout po růžové sukýnce nebo plyšákovi, potvrzují i dětští psychologové. Australan Michael Carr-Gregg například tvrdí, že „důvodem, proč se dívkám líbí růžová, je fakt, že jejich mozek je strukturován úplně jinak než mozek chlapců. Část mozku, která zpracovává emoce, a ta část, která zpracovává jazyk, jsou u nich propojeny, zatímco u chlapců pracují odděleně.“

Šetřete si na psychiatra!

Britská feministická aktivistka Sue Palmerová nedávno v jednom rozhovoru prohlásila, že růžová barva vymývá dívkám mozek, protože se je už v nejútlejším věku snaží vmanipulovat do rolí pasivních princezen. Já osobně se trochu obávám, že je to naopak: růžová barva v odstínu „Barbie“ vymývá dívkám mozek, aby z nich už v nejútlejším věku udělala malá agresivní monstra. Ostatně, podle Lüscherova testu barevných preferencí záliba v odstínech „pink“ a fialové signalizuje sklony k hysterii.

Kontroverze ohledně růžové barvy se ostatně neomezuje jenom na holčičky. V loňském katalogu módní značky J. Crew se objevila fotka její kreativní ředitelky Jenny Lyons, jak lakuje svému asi čtyřletému synovi nehty na nohou na růžovo.

Panikou z genderově „nesprávné“ růžové trpěli i nacisté, kteří nutili homosexuály nosit růžový trojúhelník.

Fotografie vzbudila mezi rodičovskou veřejností značné pohoršení – mezi odpůrce se zařadil i americký psychiatr Keith Ablow, který zdůrazňoval, že rodiče by neměli tímto způsobem přestupovat genderové hranice: „Jistě, teď to vypadá jako nevinná zábava, ale možná byste si měla dát na stranu pár tisíc dolarů na budoucí psychoterapii pro svého syna a možná i pár dalších dětí, které vaše hrátky poškodí,“ vzkázal módní návrhářce.

Těžko říci, zda by mu připadalo genderově vhodnější, kdyby svému synovi koupila na hraní plastový kalašnikov. (Podobnou panikou z genderově „nesprávné“ růžové barvy zřejmě trpěli i nacisté, kteří nutili homosexuály nosit růžový trojúhelník – podobně jako Židé museli nosit žlutou hvězdu.)

Na vlastních dětech ovšem pozoruji, že moc růžové není nekonečná. Okolo osmého či devátého roku její vláda opět ustupuje. U starší dcery už je zřejmé, jak rychle se éra růžové barvy může zlomit v její opak: ostentativní odmítání čehokoli růžového a naopak adorování černé a šedé (ideálně navozují vzhled něčeho mezi malou upírkou a chudým děvčátkem ze sirotčince). Budoucnost tedy rozhodně nevidím růžově.

Diskuse 0