Do prvního školního týdne pokaždé vstupuji s lehce staženým žaludkem a jen velmi nejasnou představou, jak proboha časově skloubím všechny kroužky, které navštěvují mé děti (k hodinám piana, malování a taekwonda nám letos přibude ještě flétna), psaní domácích úkolů s čerstvým prvňákem, návštěvy v logopedické ordinaci, psaní blogu, svoje běhání a tisíc dalších věcí s faktem, že bych měla minimálně osm hodin denně sedět v práci.
Nejde to. Prostě to nejde, říkám si. Tedy, ono to vždycky nakonec nějak jde.
Co bych měla z rozvrhu vyškrnout, když každá jednotlivá věc má nějaký důvod a zdá se mi svým způsobem nutná?
Většinou to jde za cenu, že pokoutně utíkám z práce, na všechny kroužky dobíhám s dětmi pozdě a zchvácená. Že spím šest hodin denně nebo míň. Že píšeme úkoly v půl osmé večer. Že pořád někomu telefonuju a omlouvám se, že to odevzdám později.
Nedávno mě na blogu Cala Newporta, profesora na univerzitě v Cambridge, doslova nadchl otevřený dopis přepracovaným studentům, kterým radí, aby toho dělali míň (a tím pádem lépe).
Dělat toho míň je nesmírně osvobozující představa. Zároveň jsem si ale uvědomila, že rozhodnout se dělat míň je daleko těžší než opak – tedy dělat víc. Čeho přesně bych se měla vzdát? Co bych měla z rozvrhu vyškrnout, když každá jednotlivá věc má nějaký důvod a zdá se mi svým způsobem nutná?
Rozhodnutí dělat míň má spoustu různých důsledků. Tak například:
- Odmítat příležitosti, které (tak mi to alespoň vždycky připadá) se neodmítají.
- Říkat ne na nejrůznější nabídky, které jsem dřív automaticky přijímala.
- Smířit se s tím, že třeba budu mít míň peněz.
- Akceptovat, že moje dcera po pěti letech přestane hrát na piano, i když je v tom docela dobrá.
- Vzdát se některých ambicí a plánů a odolat nejrůznějším pokušením.
Tuším, že by to za to stálo. Přesto se mi zdá, že předsevzetí dělat toho míň je jedno z nejtěžších, které jsem si kdy dala.
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
