Když se důkladněji podívám na to, co lidem co závidím, pomáhá mi to uvědomit si, co bych ve svém životě chtěla změnit.
Možná největší obrat v mém životě způsobila reportáž o dětské lední revue. Četla jsem ji v časopise Pionýr, když mi bylo asi deset. Hrozně jsem těm dětem tehdy záviděla, že vystupují v krásných kostýmech a jezdí autobusem od města k městu.
V našem městě ale žádná lední revue nebyla a jediné, co se jí trochu podobalo, byl divadelní kroužek. S vidinou barevných kostýmů a celorepublikových turné jsem se do něj přihlásila… a zůstala jsem až do maturity. Některé věci, které jsem se v něm naučila, jsou mi užitečné doteď.
Jasně, závist je špatná. Ale když se důkladněji podívám na to, komu a co závidím, pomáhá mi to jasněji vidět, co bych ve svém životě chtěla změnit. Kde bych mohla být. Co bych mohla dělat jinak.
Zjistila jsem totiž, že skoro vůbec nezávidím lidem, kteří mají od narození nějaké výhody. Lidem, kteří jsou neuvěřitelně krásní nebo pohádkově bohatí, protože se jim to prostě tak přihodilo. Naopak vždycky závidím těm, kteří něčeho dosáhli vlastním přičiněním (protože díky nim vidím, že to není nijak nedosažitelné).
Závidím třeba
- svojí kamarádce Kamile, která má doma spoustu kuchařských knih a vaří své rodině skvělá komplikovaná jídla
- svojí kamarádce Lucii, která umí jakýkoli prostor proměnit v útulný příbytek
- lidem, kteří se pustili do něčeho riskantního, co nemohlo dopadnout dobře, a dopadlo to dobře
- lidem, kteří byli tlustí a zhubli
- lidem, kteří mají doma velký jídelní stůl a zvou k sobě na večeře spoustu přátel
- lidem, kteří vyzvedávají své děti ze školky už v půl čtvrté
- lidem, kteří dokážou odolat pokušení koupit si tři levná trička, takže si potom koupí jedno opravdu krásné
- lidem, kteří nekoukají na televizi.
Co myslíte, že bych mohla závidět vám?
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
