Foto: Thinkstock.com
odemčené

Všichni jsme podivíni

Každý z nás si myslí, že není jako ostatní. Výjimečnost a divnost jsou dvě strany téže mince.

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná
Publicistka

18. 10. 2011

Ze seriálu: Šťastná Bára

My všichni jsme svým způsobem jiní než ostatní. I když kdysi nás naše „divnost“ trápila, měli bychom si ji hýčkat.

Na základní škole jsem měla kamarádku Jarku. Jarka znala jména snad všech východoněmeckých, polských a sovětských herců a hereček a sbírala jejich autogramy. Po škole jsem chodila k nim domů a nahrávaly jsem spolu na kazeťák „rozhlasové hry“. Společně jsme obdivovaly Deana Reeda a Joffreye de Peyrac (to je ten kulhavý parťák filmové Angeliky).

Před spolužáky jsem se ale k Jarce moc nehlásila. Byla totiž divná. Ostatní děti se jí posmívaly, že nosí pořád stejné manšestráky, a já se bála, že bych od ní její divnost mohla chytit jako nakažlivou nemoc.

Ve skutečnosti jsem si samozřejmě připadala divná i já sama a úzkostlivě jsem se snažila tuto skutečnost před ostatními utajit.

Být oblíbený: práce na plný úvazek

Nevím, co dělá Jarka dnes, ztratila jsem ji z očí krátce po absolvování základky. Ale klidně by mohla být filmovou producentkou nebo šéfovat nějaké soukromé televizi. Docela často se totiž stává, že z podivínských dětských outsiderů vyrostou úspěšní dospělí.

„Samozřejmě, že jsem toužil být oblíbený. Jenže jsem to nechtěl dost. Bylo tu něco, co jsem chtěl ještě víc: být chytrý.“

Americký autor Paul Graham ve svém eseji Why Nerds Are Unpopular dokonce tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi vysokým intelektem a společenskými neúspěchy na střední škole:

„Proč jsou chytré děti tak často outsidery? Odpověď zní – protože nechtějí být populární. Kdyby mi to někdo v té době řekl, vysmál bych se mu. Že jsem byl mezi spolužáky neoblíbený, mě přivádělo k zoufalství. Samozřejmě, že jsem toužil být oblíbený. Jenže jsem to nechtěl dost. Bylo tu něco, co jsem chtěl ještě víc: být chytrý. Ne jenom se dobře učit, ale taky navrhovat raketové motory, dobře psát nebo rozumět počítačům. Hlavní důvod, proč jsou outsideři neoblíbení, je, že se zajímají také o spoustu jiných věcí než o svou popularitu,“ píše Graham.

Jistě, jeho teorie, podle níž je postavení populárního teengaera něco jako „práce na plný úvazek“, je založena na zkušenostech ze světa amerických středních škol, který je jiný než ten náš. Můžeme‑li soudit podle hollywoodských teenagerských komedií, rozdělení studentů na kastu půvabných roztleskávaček, atraktivních sportovců a podivínských „nerdů“ je v něm poměrně rigidní.

Přesto má jeho a moje zkušenost některé styčné body: máte‑li v dětství a dospívání vlastnosti a zájmy, které vás vyčleňují z kolektivu, pravděpodobně tím trochu trpíte. A jak je to v dospělosti?

Nejsem jako ostatní

Podle psychologa Daniela Gilberta a jeho knihy Stumbling on Happiness je každý z nás přesvědčen o své vlastní výjimečnosti: 90 procent vysokoškolských učitelů si například myslí, že učí lépe než průměrný vysokoškolský učitel. Totéž platí o řidičích: „Většina lidí si myslí, že nejsou většina lidí,“ píše Michael Cunningham ve své knize Za soumraku.

Zkrátka a dobře: každý z nás je svým způsobem přesvědčen, že není jako ostatní. Že je jiný. Výjimečný. Možná trochu divný. Protože výjimečnost a divnost jsou dvě strany téže mince.

I já si připadám jiná než ostatní. A fakt, že jsem na tom v tomto směru úplně stejně jako všichni ostatní, je pro mě napůl útěchou a napůl jistým zklamáním.

Snad každého ze svých známých jsem aspoň jednou v životě slyšela říkat věty jako:

  • „Jsem trochu blázen.“
  • „Asi jsme divní.“
  • „Máme to jinak.“
  • „Musíš si o mně myslet, že jsem se zbláznila.“

Ať to říkají omluvným tónem nebo s potlačovanou pýchou, poselství je stejné: jsem výjimka. Liším se od okolního světa.

Ano, i já si připadám jiná než ostatní. A fakt, že jsem na tom v tomto směru úplně stejně jako všichni ostatní, je pro mě napůl útěchou a napůl jistým zklamáním. Na rozdíl od doby, kdy jsem chodila na základní školu, se ovšem už svých drobných jinakostí neděsím. Nestydím se za ně. Naopak – pěstuji si je.

Nevystavuji je na odiv, ale věnuji jim péči a čas, protože jsou pro mě inspirací v každodenním životě. Snažím se s nimi zůstat v každodenním styku, protože už vím, že kvůli nim neztratím přátele, neznemožním se, nebudu divná. Snažím se mít vždycky aspoň jednu exotickou kytku v záhonu kedluben.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.

Články k poslechu

Strach ze školy

Je mi špatně, když mám jít do školy, a nikdo tomu nerozumí. Jak dětem trpícím …

9 min

Tíže minulosti

Na cestě k sebepřijetí postupně odkládáme tíživá zvnitřnělá přesvědčení.

8 min

Vzít tělo do hry

Skrze tělesný zážitek a hraní rolí můžeme podpořit posttraumatický růst či probudit intuici.

11 min

Životní bezvětří

Pracujete, máte vztah, nějaké koníčky. Ale jako byste ztratili směr i pohon.

15 min

Závislé děti

Alkohol a cigarety si kupovat nesmějí, sociální sítě a online hry do jejich světa patří. …

11 min

18. 10. 2011

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.