„Je mi 17 let a studuji střední školu. Přibližně před čtyřmi lety jsem si uvědomila, že se mnou něco není úplně v pořádku,“ napsala nám do redakce čtenářka Nikola. „Vždy jsem byla introvertní, ale nikdy mi nedělalo problém jít např. nakoupit, nebo s někým mluvit. To se ale v osmé třídě změnilo a od té doby to zašlo do extrému.“

Když mám jít v současnosti třeba nakoupit, na návštěvu, když mám mít ve škole prezentaci nebo být zkoušená, začnu se bát. Bojím se, že se ztrapním a všichni se mi boudou smát. Také si v hlavě vytvářím různé situace – co všechno by se mohlo stát a jak se asi znemožním.

Dělají mi problém i ty nejjednodušší, každodenní věci jako nákup, přecházení ulice, cesta MHD, pobyt ve třídě apod. Vždy, když jsem mezi lidmi, cítím úzkost – někdy malou a snesitelnou, jindy tak velkou, až propadám panice. Také se mi rozbuší srdce, rudnu, třesou se mi ruce a potím se.

Když jdu po ulici a vidím skupinu lidí, změním směr, snažím se jít jinudy. Pořád mám pocit, že se mi všichni smějí, soudí mě a pomlouvají. Občas mi připadá, že za mnou někdo stojí, i když jsem sama. Vážně si připadám paranoidní. Oční a fyzický kontakt také nemám zrovna v oblibě.

V posledních dvou letech jsem se záměrně začala vyhýbat některým situacím, při kterých přijdu do styku s lidmi – ať už se známými, nebo cizími. Např. když mám jít ven s přáteli, řeknu, že je mi zle, abych se s nimi nemusela vidět. Díky tomu jsem také pár svých přátel ztratila.

Sama ve svém pokoji

Nejlépe mi je, když jsem sama. Hodně svého volného času trávím zavřená v pokoji a čtu si, poslouchám hudbu, cvičím. Nikdy nemluvím, pokud to není nutné. Ani ve škole, ani doma s rodiči. Mám strach, že řeknu něco špatně a oni si o mně budou myslet, že jsem absolutně neschopná.

Nevím, proč to všechno začalo, ani proč to začalo zrovna v osmé třídě – nic strašného se mi nedělo (kromě občasných posměšných poznámek některých spolužáků a rodiny). Nejhorší je, že já opravdu chci chodit ven, bavit se a dělat to, co dělají ostatní, ale strach vždy zvítězí.

To, že je Vám nejlépe samotné, vůbec nevypovídá o tom, že by Vám bylo dobře. Není.

Nedávno jsem si všimla další věci. Přehnaně si kontroluji věci, především peněženku – když odcházím z domu nebo když končí škola, jsem schopná během dvou minut pětkrát otevřít tašku a peněženku a zkontrolovat, jestli mám všechno. Když doma ležím v posteli a všimnu si, že záclona není tak, jak má být, nebo když nezakrývá celé okno, musím ji narovnat. Říkám si, že je přece jedno, jak ta záclona je, ale nutkání nepovolí a já se nakonec vždycky zvednu a jdu ji narovnat. (Nevím, jestli bych si kvůli tomu měla dělat starosti, ale rozhodně mě to štve.)

Díky tomu, že nemám prakticky žádný život, jsem už několikrát vážně přemýšlela o sebevraždě. Vím, že už jsem dávno měla vyhledat odbornou pomoc, ale z návštěvy psychologa nebo psychiatra mám hrozný strach. Předem děkuji za jakoukoliv radu, jakýkoliv názor.

Nikola, čtenářka Psychologie.cz

Požádali jsme o komentář psychiatra Radkina Honzáka:

Milá slečno Nikolo, děkuji Vám za dopis i za důvěru, kterou jste naslepo nasměrovala na naše stránky netušíc, kdo Váš příběh dostane do ruky. Jestli se dobře pamatuju, tak nad Dantovým Peklem byl povzbudivý nápis: Zanechte vší naděje, kdo sem vstupujete. Tak se s tím smiřte, protože Vaše psaní jsem dostal já.

Proč tak drsný začátek? Protože namísto toho, abyste si s některým či některou z nás přišla popovídat, píšete dlouhé dopisy o tom, jak se Vám život ubírá cestami, které se Vám ale vůbec nelíbí.

„Nejlépe mi je, když jsem sama“ – to jste napsala. To, že je Vám nejlépe samotné, vůbec nevypovídá o tom, že by Vám bylo dobře. Není, je Vám blbě, jak malýmu psovi (a to je Vám nejlépe; jak to vypadá, když je Vám hůř?!?!). A nepůjdete nikam…

Protože – jak se sluší a patří k Vašemu věku – rodičovských rad máte po krk, povím Vám to dědečkovsky: pozvolna, ale jistě se u Vás projevuje úzkostná porucha, kterou už zřejmě budete těžko zvládat jen „silnou vůlí“. Naopak se tam začíná ukazovat nešťastný způsob zvládání pomocí různých rituálů.

Nebojte se terapie

Není to ani Vaše zásluha, ani Vaše vina, jak se to vyvíjí, chyba, kterou děláte, je, že se vyhýbáte nepříjemným situacím. Měla byste do nich jít doslova po hlavě, protože každé vyhnutí Vám zase o kus podrazí sebvědomí. Ale tak to děláme všichni, já jsem se tak dlouho vyhýbal zubařským křeslům, až mi nad jedním z nich kamarád‑spolužák‑zubař řekl: „Ty máš hubu, jak když jsi rozkous granát!“

Dospělí často závidí mladým jejich věk. Já ne – pamatuju se dobře, že bolesti duše, kterými tam člověk trpí, jsou srovnatelné s bolestmi stáří.

Čeho se bojíte v terapii? Když najdete někoho, kdo se věnuje KBT, budou to nejrůznější nácviky, jak podběhnout ty okamžiky, které ve Vás vyvolávají úzkost, abyste se jim přestala vyhýbat. Když narazíte na dynamicky orientované, budou s Vámi rozebírat ty situace a pídit se, jak jste se k nim dopracovala. Ani jedno není vražedné, i když obojí dá fušku.

A jestli se vůbec ostýcháte požádat o pomoc? Pamatujte, že člověk byl stvořen do smečky a zákony smečky říkají: dneska ty mně, zítra já tobě. Kromě toho, že je to pochopitelné selským rozumem, to dokazuje i věda.

Když se rozhlédnete po těchto stránkách, najdete tu spoustu lidí a ti tu také mají emailové adresy. Vyberte si tedy už někoho, ke komu máte blízko, jak sympatiemi, tak vzdáleností, a napište mu s tím, že jsem Vám to doporučil. Buď se Vám budou věnovat, nebo Vám poradí někoho vhodného.

Dospělí často závidí mladým jejich věk. Já ne – pamatuju se dobře, že bolesti duše, kterými tam člověk trpí, jsou srovnatelné s bolestmi stáří. Jak napsal Šrámek: mládí na každém trnu kus srdce nechá. Tak aby Vám ještě nějaký kus srdce zbyl (pro toho pravého a pak i pro Vaše děti), začněte ještě dneska a pamatujte si, že Vám držím palce!