Mé děti ve mně vzbuzují pocity bezmezné lásky, nekonečné něhy, čiré radosti a absolutního nadšení. Asi tak minutu a půl denně.

Většinu zbývajícího času trávím tím, že se na ně rozčiluju, popoháním je, hádám se s nimi, omlouvám se cizím lidem za jimi způsobené neplechy nebo vykonávám otravné činnosti k zajištění jejich základních životních potřeb.

Je díky mým dětem můj život šťastnější? Odpovědi na tuhle otázku jsou přinejmenším dvě.

1. Rozhodně ano.
2. Rozhodně ne.

Vztah mezi štěstím a rodičovstvím je totiž docela komplikovaný. Většina rodičů na jednu stranu nepochybuje o tom, že děti jsou to nejkrásnější, co je v životě potkalo. Vzdali by se pro ně čehokoli, darovali by jim své orgány, kdyby to bylo potřeba.

Jenže svůj pocit absolutní rodičovské lásky si obvykle užívají jen ve chvíli, kdy jejich děti spí. Anebo když je pozorují, jak si hrají v bezpečné vzdálenosti někde na druhém konci hřiště.

Každodenní náplň rodičovského poslání je totiž mnohem méně atraktivní. Jen málokdo může upřímně tvrdit, že ho opravdu baví plácat s dvouletým potomkem na pískovišti už dvacátou bábovičku po sobě. Nebo že ho těší čistit pozvracenou autosedačku. Nebo že návštěva výstavy v galerii, butiku s oblečením, kavárny nebo finančního úřadu je příjemnější v doprovodu jedenapůlletého batolete než bez něj.

Americká socioložka Robin Simonová zkoumala data získaná od 13 tisíc lidí a zjistila, že rodiče zažívají pozitivní emoce méně často než jejich bezdětní vrstevníci. A naopak častěji se musejí potýkat s emocemi negativními.

„Ve skutečnosti žádná ze zkoumaných skupin rodičů – ženatí, vdané, svobodní, a dokonce ani rodiče již dospělých dětí – nepociťovala takovou úroveň každodenní spokojenosti jako bezdětní lidé. Je to velmi překvapivé zjištění, protože  v naší kultuře je zvykem věřit, že děti jsou klíčem ke šťastnému životu,“ konstatuje Simonová.

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman sledoval 909 pracujících matek z Texasu. Zjistil, že péče o děti je na žebříčku jejich oblíbených činností až na šestnáctém místě z devatenácti – před péčí o vlastní potomky dávaly přednost cvičení, nakupování – a dokonce i uklízení!

Musím přiznat, že bych si v Texasu mohla vyzvednout pořadové číslo 910 a zařadit se mezi ně. Někdy bych klidně vyluxovala celý byt dvakrát dokola, kdybych nemusela hrát doma roli bezmocného drába, který starší dceři vypíná počítačové hry a nutí ji do psaní domácích úkolů. A s radostí bych vycídila celou koupelnu, kdyby za mě někdo absolvoval drama jménem mytí vlasů s tou mladší.

Krabice s hezkým obalem

Jak to, že existuje takový rozpor mezi tím, co se navenek prezentuje v krabici označené „rodičovství“, a tím, co skutečně najdete, když nahlédnete dovnitř?

Je několik důvodů, proč tento rozpor v současnosti pociťujeme intenzivněji než předchozí generace. Většina z nich souvisí s:

• většími možnostmi volby (máme na vybranou)
• lákavějšími alternativami, které se nám naskýtají (je víc toho, o co přicházíme)
• většími nároky samotného rodičovství (měli bychom co nejdéle kojit, chodit na kojenecké plavání, krmit dítě biopotravinami, vybrat mu „správnou“ školu, která se často nachází daleko od vašeho bydliště, a plnit desítky jiných disciplín, které dříve neexistovaly)

Navíc se jaksi očekává, že rodičovství vás bude bavit, že si ho budete užívat. Připustit, že vás nebaví po pětatřicáté vyprávět tutéž pohádku nebo že během stavění věže z kostek se nudíte, jaksi není košer. Mnohá matka zažívá pocity viny jen proto, že v přebalování a kojení nenalézá náležité naplnění.

Všichni jsme obětí genetického triku, který na nás ušila příroda.

Proč je tedy vůbec máme?

Jak je možné, že i přes tato očividná fakta většina z nás touží po vlastních dětech a že ti, kdo je mají, je považují za největší životní dar?

Americký psycholog Daniel Gilbert ve své knize Stumbling on Happiness tvrdí, že my všichni jsme obětí genetického triku, který na nás ušila příroda. Mylnou informaci, že „děti = štěstí“, si prý předáváme z generace na generaci v zájmu zachování lidského druhu.

Právě proto je ta krabice, označená „rodičovství“, potištěna tak lákavým obalem s barevnými obrázky výletů do zoo, fotbalových utkání táta‑syn a baletních vystoupení v růžových sukýnkách, tvrdí Daniel Gilbert. Kdyby ta krabice nebyla tak pěkná, nikdo by o její obsah nestál a lidstvo by přestalo existovat.

Já se ale domnívám, že je za tím ještě něco víc než pouhá iluze, která nás má donutit k rozmnožování. Existují přinejmenším dva druhy štěstí.

Za prvé, momentální pocit blaženosti z toho, že mohu sedět v kavárně, nerušeně si číst noviny a srkat capuccino (a je pravda, že tento druh štěstí si ve společnosti čerstvě narozeného potomka nějakou dobu moc neužijete).

A za druhé, trvalejší pocit uspokojení nad tím, že náš život se ubírá správným směrem, nebo vůbec nějakým směrem. A tenhle pocit mnozí z nás zažívají právě díky svým dětem. Ukazují nám naše místo v životě. Díky nim víme, že všechno má smysl.

A jen díky tomu můžeme přežít všechno to příšerné, co rodičovství obnáší: vstávat k nim uprostřed noci, utírat jim zadek, vybírat jim hnidy, mazat jim ekzémy, dělat s nimi logopedická cvičení, psát s nimi domácí úkoly, nutit je jíst zeleninu, nutit je jít spát, nutit je vstávat a oblékat se, vodit je do školek a do škol v půl osmé ráno v desetistupňovém mrazu a zpocení pro ně sprintovat do školky za pět minut pět a modlit se, aby tam naše dítě tentokrát nebylo poslední.

Za to se nám děti odvděčí několika sekundami absolutního štěstí, které nám poskytují ve chvílích, když jsou tak zabrané do hry, že ani nevědí, že se na ně díváme a v duchu se usmíváme. A taky večer, když konečně usnou.

Mé postřehy a zkušenosti s hledáním štěstí v každodenním životě najdete také na mém Šťastném blogu.