Taky si místo naslouchání připravujete trefné odpovědi, argumenty a trumfy, kterými druhého definitivně přetlučete?
Mojí dceři Betynce se včera zamžily oči nefalšovanými slzami. Oznámila mi, že vlastně neví, jestli chce jet příští týden na podzimní prázdniny se svým táborovým oddílem.
„Jak to myslíš, že nevíš?“ řekla jsem a vší silou se snažila, aby mi hlas nevyletěl do hysterických otáček. Před dvěma dny si byla jistá, že chce jet. Za každou cenu. Jejího vedoucího jsem musela úpěnlivě přesvědčovat, aby si ji na poslední chvíli připsal na seznam.
„No když já prostě nevím,“ opáčila Betynka zoufale. Jak se mi hrnula krev do hlavy, začaly ze mě padat špatné odpovědi. Jedna za druhou:
Mohlo by vás zajímat
- „Přece jsi tam tolik chtěla jet! Tolik ses těšila!“
- „Budou tam všechny tvoje kamarádky z tábora.“
- „Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Vždycky se ti tam líbilo.“
- „Už jsi přihlášená. To to mám teď zase zrušit?!“
- „A to si tě mám vzít, sakra, o podzimních prázdninách do práce?!“
Takže až o několik hodin a o mnoho slz později se mi podařilo vypátrat skutečný důvod jejích pochybností. Bála se, že bude muset jít na strašidelnou bojovku.
Proto mi přišlo velmi vhod několik zásad správného naslouchání, které na svém blogu zveřejnil Peter Bregman. Volně parafrázuji:
- Opravdu poslouchejte. Jenom poslouchejte. Nedělejte přitom nic jiného Neemailujte, nesurfujte na webu, nepište si seznam na nákup.
- Nepřipravujte si odpovědi během toho, co druhý mluví.
- Opakujte. Zní to pitomě, ale funguje to jako kouzlo. Když vám někdo řekne, že je naštvaný kvůli vašemu rozhodnutí, můžete reagovat: „Aha, jsi naštvaný kvůli mému rozhodnutí.“ Pokud je vám to trapné zkoušet u dospělých, vyzkoušejte si to alespoň s dětmi.
- Ptejte se. Klaďte doplňující otázky, kterými více prozkoumáte, co vám ten druhý chce říci.
- Otázky, které se coby doplňující otázky nepočítají: „Zbláznil ses?“ „To myslíš vážně?“ „Kolik ti je let, proboha?“ „Kdy už konečně (doplňte sami)?!“
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
