Dostanu‑li za úkol něco, co má být hotové až za měsíc, moje práce se obvykle odvíjí v následujících fázích.
V den zadání úkolu: Rozhodnu se nic nenechávat na poslední chvíli. Najdu si k danému tématu pár materiálů: články, statistiky, rešerše. Ale nepřeháním to, mám na to přece spoustu času. Papíry s podklady si někam uložím.
Nazítří po zadání úkolu: Úplně to pustím z hlavy.
Týden po zadání úkolu: Vzpomenu si, že bych měla začít něco dělat. Ale jsem v klidu. Mám přece ještě celé tři týdny.
Dva týdny po zadání úkolu: Napadne mě, že bych se mohla podívat na ty papíry, které jsem si před čtrnácti dny vytiskla. Ale nemůžu je najít. Zase na to zapomenu.
Tři týdny po zadání úkolu: Zoufale hledám ty papíry. Že by byly v té hromadě, kterou jsem před pár dny odnesla do tříděného odpadu?
Mohlo by vás zajímat
V práci radost, doma stres
Jak si nastavit zdravé vnitřní hranice, když je pro vás práce vášní a posláním?
Přečíst článekDva dny před odevzdáním úkolu: Sedím u internetu a znovu si tisknu ty zatracené podklady. Následující večer strávím jejich pročítáním. Usnu u toho a nedočtu to.
Noc před odevzdáním úkolu: Píšu až od rána.
V den odevzdání úkolu: Odevzdám ho včas, ale na hraně fyzického vyčerpání.
Dva dny po odevzdání úkolu: Najdu ty papíry, které jsem si před měsícem vytiskla.
Velmi dobře proto rozumím ilustrátorovi Christophu Niemannovi, který v rozhovoru pro stránky The 99 percent tvrdí, že krátké deadliny jsou pro tvůrčí práci mnohem lepší:
Využívejte celý web.
Předplatné„Když máte na daný úkol dva dny, přemýšlíte o něm mnohem přímočařeji,“ říká. „Podíváte se na materiál, který máte, a pokusíte se udělat s ním co nejvíc. Pokud jste ve stresu z krátkého termínu, veškerou energii soustředíte na výsledek. Nemáte čas stresovat se ze samotné tvorby.“
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
