Dostanu‑li za úkol něco, co má být hotové až za měsíc, moje práce se obvykle odvíjí v následujících fázích.
V den zadání úkolu: Rozhodnu se nic nenechávat na poslední chvíli. Najdu si k danému tématu pár materiálů: články, statistiky, rešerše. Ale nepřeháním to, mám na to přece spoustu času. Papíry s podklady si někam uložím.
Nazítří po zadání úkolu: Úplně to pustím z hlavy.
Týden po zadání úkolu: Vzpomenu si, že bych měla začít něco dělat. Ale jsem v klidu. Mám přece ještě celé tři týdny.
Dva týdny po zadání úkolu: Napadne mě, že bych se mohla podívat na ty papíry, které jsem si před čtrnácti dny vytiskla. Ale nemůžu je najít. Zase na to zapomenu.
Tři týdny po zadání úkolu: Zoufale hledám ty papíry. Že by byly v té hromadě, kterou jsem před pár dny odnesla do tříděného odpadu?
Mohlo by vás zajímat
Uklidni se!
Stresovou reakci žádný povel nezastaví. Co dělat, když to ve vás přímo vře?
Přečíst článekDva dny před odevzdáním úkolu: Sedím u internetu a znovu si tisknu ty zatracené podklady. Následující večer strávím jejich pročítáním. Usnu u toho a nedočtu to.
Noc před odevzdáním úkolu: Píšu až od rána.
V den odevzdání úkolu: Odevzdám ho včas, ale na hraně fyzického vyčerpání.
Dva dny po odevzdání úkolu: Najdu ty papíry, které jsem si před měsícem vytiskla.
Velmi dobře proto rozumím ilustrátorovi Christophu Niemannovi, který v rozhovoru pro stránky The 99 percent tvrdí, že krátké deadliny jsou pro tvůrčí práci mnohem lepší:
Využívejte celý web.
Předplatné„Když máte na daný úkol dva dny, přemýšlíte o něm mnohem přímočařeji,“ říká. „Podíváte se na materiál, který máte, a pokusíte se udělat s ním co nejvíc. Pokud jste ve stresu z krátkého termínu, veškerou energii soustředíte na výsledek. Nemáte čas stresovat se ze samotné tvorby.“
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
