Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Prokrastinací k duševní pohodě

Moudrá řešení bývají jednoduchá a často i levná. Platí to také pro regeneraci duševních sil.

Ze seriálu: Hlava a tělo

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

5. 8. 2013

Znáte to: měli bychom někam spěchat, už jsme měli být pryč, už před pěti minutami bylo pozdě… a malý Honzík (ale klidně třeba jeho táta) kouká z okna na ptáčky a zcela ignoruje naše snahy o dohnání nedostižitelného času. Pro něj čas neexistuje, on žije pro daný okamžik. Jenom vnímá. Soustřeďuje se na výsek reality a zbytek světa pro něj neexistuje. Nepřipomíná vám to zenbuddhistického mnicha kdesi v Himalájích?

„No, víte, já jsem zkoušela ty relaxace a vůbec mi to nejde, jsem jen ještě víc nervózní, jak se snažím soustředit, abych se správně uvolnila.“ Jiná paní usne, jen co si zapne meditační CD: zatím se jí nikdy nepovedlo doposlouchat ho aspoň do poloviny. A pán, kterému jeho kolegyně doporučila jógu, zvládl jedinou hodinu v jakémsi centru a víckrát už se neodhodlal, odradilo ho už hlasité davové ÓM před prvním cvikem: „Nemůžu přeci dělat věci, které jsou pro mě úplně nepřirozené! Cítil jsem se jako mezi blázny!“

Samozřejmě jsou i lidé, které hned první lekce jógy, tantry, meditací, ajurvédských masáží nebo zenbuddhistické koncentrace pozornosti nadchne a pak na ně nedají dopustit. Vnesou jim do života něco, co v něm chybělo, co hledali, dají jim kýžený klid nebo třeba „jen“ partu podobně smýšlejících či podobně uspěchaných.

Jóga a pomeranče

Kdybychom za celý život nesnědli ani jeden pomeranč, nic by se nám nestalo. Pomeranč je fajn a je v něm hodně vitaminu C, ale dá se bez něj obejít. Logicky. Příroda by přeci určitě neomezila dozrávání pomerančů na teplé oblasti, kdyby je k životu potřebovali i Eskymáci. A stejně tak můžeme nakrásně prosperovat i bez oleje z avokáda a jeho nenasycených vyšších mastných kyselin a bez hořčíku z banánů. V našem okolí roste (nebo rostlo, dokud nemuselo ustoupit řepce, ze které se vyrábí něco, co je potřeba do náklaďáků, aby nám přivezly pomeranče, avokádo a banány až do našeho supermarketu) dost plodin, které obsahují potřebné mastné kyseliny, minerály nebo vitamíny. Na věrnost rodné hroudě se v oblasti dietetiky neumírá. Minulé generace jsou toho důkazem.

Také jste jako dítě vysedávali na záchodě a oddalovali návrat do shonu dne a systému povinností, co nejdéle to šlo? Nejspíš jste si tam četli, ale hlavně jste si tam užívali ticha, možnosti soustředění.

A co duševno? Potřebujeme duchovní stravu zpoza oceánů? Potřebujeme cizokrajné impulzy, moudra odjinud a filosoficko-psychologické systémy z dálek námi nikdy nenavštívených? Potřebujeme umět v lotosovém sedu hodinu meditovat o prázdnu? Musíme se umět stejně dlouhou dobu soustředěně dívat na okvětní lístky růže, v tichu, o samotě? Musí nám znít příjemně ÓM?

Nepotřebujeme, nemusíme, nemusí. Máme spoustu našich, středoevropských (žido-křesťanských, chceme-li se držet filosoficko-náboženských souvislostí místo těch geografických) nástrojů a způsobů, jak zpomalit, jak vybočit z celodenního stereotypu, jak se obrátit do sebe, jak zhluboka prodýchat plíce, jak se protáhnout, jak nedělat nic.

Také jste jako dítě vysedávali na záchodě a oddalovali návrat do shonu dne a systému povinností, co nejdéle to šlo? (Děláte to pravděpodobně dodnes, vím, ale aktualizaci toaletních témat sem přeci jen asi netahejme.) Nejspíš jste si tam četli, ale hlavně jste si tam užívali ticha, možnosti soustředění, izolace v malém, pro tu chvíli jen vašem prostoru. Proč vlastně rodičům vadí dítě meditující na záchodě? Proč to jeho vysedávání nevnímají jako informaci, že v každodenním nalinkovaném uspěchaném přelidněném stereotypu potřebuje chvilku úlevné samoty, a nesnaží se mu pro ni vytvořit podmínky i mimo místnost, kam i králové chodili, chodí a budou chodit pěšky, ale kam za námi hlavně nemůže nikdo druhý?

Ale vysedávání na WC jako paralelu můžeme i úplně vynechat. Pro ilustrativní účel tohoto článku si úplně vystačíme s jiným „ztrácením času“. I to jistě znáte, opět u dětí stejně jako u dospělých: Měli bychom někam spěchat, už jsme měli být pryč, už před pěti minutami bylo pozdě… a malý Honzík (ale klidně třeba jeho táta) kouká z okna na ptáčky a zcela ignoruje naše snahy o dohnání nedostižitelného času. Pro něj čas neexistuje, on žije pro daný okamžik. Jenom vnímá. Soustřeďuje se na výsek reality a zbytek světa pro něj neexistuje. Nepřipomíná vám to zenbuddhistického mnicha kdesi v Himalájích?

Pro Indy se jóga zdá být naprosto přirozeným, ideálním doplňkem života. A co my? Co potřebujeme my? Nebude ta naše kompenzace zátěže, ten náš léčivý klid trochu jiný?

No a to už je coby kamenem dohodil k prokrastinaci. Chodí ke mně lidé a říkají: „Co s tím? Nemohu se přinutit dokončit práci. Neumím ani jen začít. Neplním úkoly, nejedu na sto procent svého výkonu, flákám se a nedělám nic nebo dělám naprosté zbytečnosti…“ Ale zatím nikdo nepřišel a neřekl: „Myslím, že jsem si stanovil příliš nelidské tempo. Myslím, že je na mě vyvíjen příliš velký tlak. Zdá se mi, že požadavky, které na sebe kladu, převyšují mé možnosti. Usuzuji tak z toho, že místo abych se s radostí pouštěl do zajímavých projektů, koukám dlouhé minuty do zdi. Nebo si jen tak čmárám do notesu. To si asi má mysl říká o pauzu, o ticho a klid, nemyslíte? To možná moje Já potřebuje na chvíli odbočit ze závodnické dráhy, na které soutěží o úspěch a prospěch, a jen tak být…“

Odpočinek od systému

No a pak tady máme mnoho dalšího bytostně našeho, léčícího naše duše a naše těla, regenerujícího naše síly.  A možná bychom dokonce do jisté míry mohli i souhlasit s odpůrci zdomácňování východních metod v našem kulturním prostředí. (Říkám já, která téměř třicet let denně cvičím jógu!) Ano, to naše vlastní je pro nás lepší, je nám to šité více na míru. Nebudu operovat klasickými argumenty – například že pro západoevropského člověka není přirozené ležet nebo sedět dlouhé minuty bez hnutí nebo cvičit v pomalém tempu. Že na ten náš všudypřítomný stres potřebujeme aktivní pohyb, vyskákat a vyběhat adrenalin. Že potřebujeme prokrvit usezené svaly, zahřát v chladném zimním počasí.

Vystačím si s vlastním argumentem (který mi nebrání cvičit a la Východ nadále, ale který mi otvírá oči pro širší úhel pohledu při hledání kamínků do mozaiky péče o duši a tělo): Představte si dav lidí někde v Indii. Ve srovnání s klasickým českým městem si tam nesjpíš představíte víc chaosu, víc emocí, víc spontaneity, víc křiku a smíchu, víc špíny a nepořádku. A také méně systematičnosti, disciplíny, méně řádu, méně sebeovládání, hranic a pravidel než u nás. Po takovéto představě se jóga zdá být pro Indy naprosto přirozeným, ideálním doplňkem života. Systematické cvičení, ticho a klid, usebrání, sebedisciplína, železná pravidelnost a snaha o vnitřní čistotu, fyzickou i psychickou.

Přimlouvám se za malé, nenápadné chvilky souladu sama se sebou, bez znásilnění organizovaným světem a jeho pravidly. Za momenty soustředění se na něco jiného než je povinnost, směr a cíl.

A co my? Co potřebujeme my? Nebude ta naše kompenzace zátěže, ten náš léčivý klid trochu jiný? Není příhodnější kompenzovat všudypřítomný řád, vládnoucí naší moderní společnosti, náš sklon k potlačování vlastní přirozenosti a spontaneity, naši cílevědomost, racionalitu a systematičnost jinak než racionálním systémem cviků? Nechybí nám náhodou v životě i nerozumné nesystematické lelkování?

Neříkám, že nepotřebujeme pravidelně cvičit, relaxovat, že jsou pro nás zbytečné pravidelné očistné půsty. A klidně je můžeme provádět po indicku nebo třeba podle vzoru afrických šamanů – tak, jako si místo okusování šípků oloupeme pomeranč. Chci říct jen, že bychom neměli zapomínat na evropskou košili bližší nežli cizokrajný, cizokulturní kabát. Že by bylo dobré mít na paměti, že moudrá řešení bývají jednoduchá a často i levná. A že to platí i pro odpočinek, relaxaci a regeneraci sil.

Mimochodem, překvapuje vás ještě stále, proč tolik z nás prokrastinuje, odkládá, neplní úkoly včas?

Ale ne, nechci všem radit, aby prokrastinovali, jinak řečeno občas uposlechli své nutkání vypnout a nedělat nic, obzvlášť ne to, co zrovna nejvíc musí a nejvíc nechtějí. (I když některým bych pro zachování životní rovnováhy i přímo radila provozovat tuhle zdánlivou absurditu.) Dnes se tady jen přimlouvám za malé, nenápadné chvilky souladu sama se sebou, bez znásilnění organizovaným světem a jeho pravidly. Za momenty soustředění se na něco jiného než je povinnost, směr a cíl. Za využití spontánních příležitostí k hlubokému úlevnému výdechu a stejně hlubokému ozdravnému nádechu. Za chvíle, v kterých se zcela přirozeně, bez velké snahy zrelaxují svaly i mysl.

  • Procházka nebo běh lesem. (Bez krokoměru, bez hodinek, bez počítání kalorií.)
  • Tiché zamyšlení v prázdném kostele.
  • Sledování holubů z lavičky v parku.
  • Hledání Velkého vozu na noční obloze.
  • Hra s malým dítětem.
  • A hudba! Pasivně, aktivně, nahlas, tiše, třeba jen nemelodické pobrukování – všimli jste si, jak to dělají už kojenci, aniž by je to někdo učil?

Určitě vás napadne minimálně dalších dvacet možností. A dokonce i kdyby vás nenapadla ani jedna taková, ony už si cestu do vašeho života najdou i samy. Jen se jim nebránit.

Diskuse 0
Hlava a tělo
Seriál

Průvodce pro naší fyzickou a psychickou rovnováhu.

Více autorů

  • Zdraví