Často se staví do protikladu EQ a IQ, tedy emoční a racionální (kognitivní) inteligence. Jedna strana barikády bojuje s tou druhou. V jedné je víc testosteronu, v druhé estrogenu. Co když ty barikády nejsou jenom dvě? A co když spolu vůbec nebojují, jen na sebe pokřikují a jsou čím dál tím víc vzteklé, že si nerozumí? Někdo se je snaží usmířit a najít mezi nimi rovnováhu. A někdo si říká: co když je v tom něco víc?

Svět je divnej. V práci nás nutí specializovat se na některý z mnoha oborů. Doma nás nutí, abychom rozuměli všemu. Po chlapech se chce, aby byli víc emotivní, rozuměli emocím, chápali je a nedejbože aby je dokázali vyjadřovat. Ale pozor! Pořád aby to byli chlapi. Po ženských se naopak chce, aby si občas uměly samy vyvrtat díru do zdi a pověsit obrázek, přestaly vyjadřovat svoje emoce a pregnantně svým protějškům formulovaly, jasně a hlavně stručně, co chtějí. Ale pozor! Pořád aby to byly ženský.

V práci musíte rozumět svému oboru, dejme tomu účetnictví. Ale ještě lepší je, když vidíte svět v širších souvislostech. Už nestačí být expert v tom, co děláte. Musíte mít „přesah“. Někde tomu říkají podnikatelské myšlení, jinde vidět za roh nebo probudit své vnitřní já a ještě o kus dál spojit se s celým vesmírem. A přitom žít svůj život tady a teď. Ale taky správně plánovat a myslet na budoucnost. Jak jednou trefně řekla jedna z účastnic kurzu: „Mně z toho hrábne, co všechno bych jako měla umět?“

Inteligence emoční a sociální

Asi už jste někde četli či slyšeli, že svět se mění a že to s ním bude ještě složitější. A pokud to se světem bude složitější, tak si pište, že s těmi našimi jednotlivými životy také. Protože jsme prostě součástí celku. Na kurzech o emoční inteligenci mi defilují ztrápení manažeři (ano, pořád je jich víc než manažerek), kteří by rádi, ale už jako vopravdu, pochopili, co to ty emoce jsou, jak je můžou využít a jestli je náhodou pořád nepřeceňujeme.

Ze stejných kurzů často odcházejí ztrápené ženy, které na emocích stavěly a najednou se dozvídají, že emoce jsou fajn, ale taky je důležité je umět regulovat. A hlavně pospojovat s dalšími částmi inteligencí, se kterými pracujeme. A není to jen ta profláknutá dvojice IQ a EQ, které spolu pořád jakože bojují. Jsou tu i další tři základní inteligence, které mají do těch našich životů rozhodně co mluvit, a bez jejich poznání ten měnící se svět jen tak neuchopíme a nepochopíme.

Další z nich je inteligence sociální. Souvisí s navazováním vztahů od intimních až po ty pracovní a sousedské. Vědci zdaleka nejsou jednotní, zda se jedná o samostatnou inteligenci, nebo jen jakousi podmnožinu inteligence emoční. Já se přikláním k názoru, že sociální inteligence z emoční vychází. A to proto, že vztahy v jakékoliv podobě vám mohou fungovat teprve tehdy, až budete znát sami sebe a budete mít slušný či správný vztah sami k sobě. Ne dobrý, ne špatný, prostě správný. Proto se v emoční inteligenci staví na první místo tzv. sebeuvědomění.

Pak teprve přichází na řadu seberegulace: využít a projevit své emoce v pravý čas a tam, kde já chci a potřebuji. Mít k tomu všemu motivaci, vědět, proč to všechno chci a k čemu mi to slouží. A v neposlední řadě i empatii. S ní je to ovšem legrační. Když se na kurzech ptám, co to ta empatie vlastně je, všichni do jednoho sborově odpoví – vcítit se do někoho. Ženy se u toho potutelně usmívají, protože tuší, že v tom jsou lepší, mužský křiví obličej, protože tuší, že v tom přece jen zas tak dobrý asi nejsou.

Když pak následuje otázka, jak to vciťování se do někoho probíhá a jak se dělá, už tak sborově hlasy nezaznívají. Ozývají se klišé typu „umět chodit v něčích botách“, pochopit, na co ten druhý člověk myslí, pochopit, jak to  vlastně má v hlavě. Hmmm… Hezký, ale jak to opravdu děláte? Cpete se mu do hlavy? Myslíte za něj? Předpokládáte, že tohle si myslí? A dokonce podle toho upravujete svoje chování, protože prostě jasně víte, co se mu v hlavě honí?

To všechno může být i pravda, ale aniž byste si ověřili, naprosto jasně a verbálně, jestli to, co si myslíte nebo vidíte, je pravda podle vašeho protějšku, nikdy nemůžete být empatičtí. Budete jen brát lidem jejich svobodu v rozhodování, jestli s vámi chtějí něco sdílet, nebo ne. Jestli se chtějí svěřit, nebo ne. Jestli od vás chtějí pomoc, nebo ne.

V tuto chvíli tedy přichází na řadu sociální dovednost, resp. inteligence. A to není všechno. Jsou ještě další dvě.

Inteligence těla

V poslední době se začíná pomalu mluvit o inteligenci našeho vlastního těla. Začal s tím Wilhelm Reich, než se stihnul zdiskreditovat svými orgonovými přístroji, pokračoval Alexander Lowen a dnes o ni velmi nahlas mluví lidé z psychosomatických klinik a „bodyterapeutisté“, žáci Gerdy Boyesen.

Ti všichni tvrdí, že to, co se děje v hlavě, má projev i na těle, a naopak. Naše vlastní tělo nám ukazuje nejenom, co máme jíst, kdy pít a sexovat, ale také to, jestli máme zpracovaná všechna emoční témata od dětství, až po to, co se nám děje teď. Říká nám, jak zpracovat stres, ale ještě lépe jak se mu vyhnout a jak jej rozpoznat.

Ukazuje nám a vysvětluje kauzální řetězec, který je nastaven od energie přes pohyb, emoce a končí v myšlení. Jak řekl Alexander Lowen, „minulostí člověka je jeho tělo“. A jednou z dalších inteligencí člověka je schopnost naučit se mu rozumět – inteligence těla, body inteligence.

Spirituální inteligence

A kde to všechno končí? Nebo spíš začíná? V uvědomování si, kdo jsem. Jaký má můj život smysl a účel. Jaké mám své vlastní vnitřní hodnoty – ne ty, které se sluší nosit, moje vlastní. Jaká mám svá přání. Jaké jsou mé sny. Co chci. Co opravdu chci. Proč to chci. V co věřím. V co nevěřím. V co chci doufat. A mnoho a mnoho dalších témat. Může to znít skoro až esotericky, ale bez spirituální inteligence a práce na ní není možný další rozvoj.

Znovu budu citovat Alexandra Lowena, který při jednom z rozhovorů s Wilhelmem Reichem pronesl drzá slova. Prohlásil, že ví, jak definovat štěstí. Wilhelm Reich zvednul jen obočí a řekl, že je to smělé tvrzení a jen ať se o to pokusí. „Štěstí je uvědomování si růstu.“ Reich chvilku mlčel a pak pronesl, že to nezní špatně, a dál pracoval.

Abyste mohli být šťastní, je důležité uvědomovat si svůj vlastní růst. A to nepůjde, aniž byste věděli, kam chcete a můžete růst. Proto je spirituální inteligence, jak řekl jiný účastník na kurzu, vlastně takové „neustálé hrabání se v sobě“, tak důležité a pro život v tomto světě tak nezbytné.

Spojuje čtyři zbylé inteligence dohromady. Ze spirituální inteligence vychází jak inteligence kognitivní (tedy staré známé IQ), tak inteligence emoční, sociální a v neposlední řadě i inteligence těla. Jedna má vliv na druhou.

Nemůžete žít jen tady a teď. Musíte znát svoji minulost, abyste věděli, proč se v tuto chvíli tak chováte, a dokázali odhadnout a naplánovat svoji budoucnost. Vaše myšlenky mají vliv na vaše tělo a na vaše zdraví. Vaše tělo má vliv na to, jak myslíte. Vaše chování má vliv na vztahy s druhými lidmi. A lidé mají vliv na vaše chování.

Rozpitvat se na kousíčky je fajn, je dobré vidět pod povrch věcí. Dejte se ale včas dohromady. Budete se potřebovat celí.