Vždycky jsem si myslela, že inspirace je stav, který nás navštíví odněkud shůry, nečekán a nezván. Teprve při psaní blogu jsem pochopila, že jí můžeme jít naproti, otevírat jí dveře a umetat jí cestu, aby se vracela co nejčastěji.

Kdysi jsem zkoušela napsat knihu. Založila jsem si online butik s vlastnoručně vyrobenými kabelkami. Snažila jsem se naučit malovat akvarely podle příručky. Pokoušela jsem se prodávat pletené čepice na Fleru. Začala jsem (ve čtyřiatřiceti) chodit na balet. Všechny tyhle moje pokusy o tvůrčí projekty nejpozději do půl roku – ale většinou o dost dřív – zašly na nedostatek nadšení (maskovaný jako nedostatek času nebo inspirace nebo obojího).

Šťastný blog nedávno oslavil třičtvrtěroční narozeniny a zatím stále žije. S výjimkou plození a vychovávání dětí je v mém životě jediným kreativním počinem, který mi vydržel takhle dlouho. Klíčovou ingrediencí, která ho udržuje při životě, je patrně moje nadšení. A čím dál víc si myslím, že nadšení pro jakoukoli práci není euforický stav, který nás náhle přepadne a stejně znenadání zase opustí. Je to spíš rostlina, která vyžaduje každodenní péči. Tady je pár tipů, jak nadšení a inspiraci pěstovat a kultivovat.

Co vás bavilo, když vám bylo sedm let?

„Každé dítě je umělec. Otázka je, jak tím umělcem zůstat, i když dospějeme,“ řekl Picasso. Dva psychologové z univerzity v severní Dakotě nedávno objevili překvapivě jednoduchou cestu ke svému kreativnímu dětskému já: stačí si vzpomenout, co nás vlastně tehdy bavilo.

Zdá se, že abychom v sobě probudili někdejší tvořivé schopnosti, stačí představit si sebe sama jako dítě a dovolit si přemýšlet dávno zapomenutým způsobem.

V rámci experimentu rozdělili své studenty na dvě skupiny. Ta první měla písemně zodpovědět následující otázku: „Je vám sedm let. Právě jste se dozvěděli, že odpadla škola, a máte celý den sami pro sebe. Co budete dělat? Kam půjdete a s kým?“ Druhá skupina dostala za úkol totéž, jen s vynecháním první věty. To znamená, že si sami sebe nepředstavovali jako sedmileté, viděli se ve své dospělé současnosti.

Poté, co studenti takto deset minut přemýšleli, dostali za úkol několik jednoduchých testů kreativity. Ukázalo se, že ti, kteří předtím vzpomínali na aktivity svého dětství, si s nimi poradili daleko lépe: měli víc nápadů a projevovali více originality. Zdá se tedy, že k tomu, abychom v sobě probudili někdejší tvořivé schopnosti, stačí představit si sebe sama jako dítě a „dovolit si“ přemýšlet dávno zapomenutým způsobem.

Přestaňte si plánovat psaní – pište. Jen samotným psaním, ne sněním o psaní rozvíjíte vlastní styl.

Dělejte to každý den

Inspirace není magický stav, který vás přepadne po požití vzácné drogy nebo poté, co se přivedete do nějakého jiného těžko dosažitelného stavu duchovního vytržení. Naopak: nejpravděpodobněji vás navštíví tehdy, pokud se prostě začnete věnovat tomu, k čemu tu inspiraci potřebujete.

„Přestaňte si plánovat psaní – pište. Jen samotným psaním, ne sněním o psaní rozvíjíte vlastní styl,“ doporučuje spisovatelka P. D. Jamesová. Každodenní soustředění na danou činnost vám zaručí, že vaše nadšení nikdy úplně nevychladne.

Nešetřete nápady

Když ke mně přilétne nějaký dobrý nápad, občas podlehnu pokušení si ho „ušetřit na později“, abych si ho předčasně „nevypotřebovala“.  A zapíšu si ho do notýsku. „Nebudu o tom psát, dokud se na to pořádně nepřipravím,“ říkám si v dalších dnech. „Hmm, musím si na tohle téma ještě vygooglovat pár článků a zjistit, co o tom píšou ostatní,“ uvažuji v dalších dnech.

Moje prvotní nadšení, odvaha a chuť pustit se do tématu hned teď postupně vyprchává. Z původně voňavého a šťavnatého nápadu se stává trochu přesušené, okoralé sousto.

Zdá se mi, že nápadů se mi nedostává obvykle právě tehdy, když si je začnu „šetřit“: Když s nimi naopak trošku plýtvám, další se objevují samy od sebe.

Málokdy dostávám nápady přímo tam, kde pracuji, totiž u psacího stolu. Většinou si mě najdou ve chvíli, kdy už jsem svoje tvůrčí úsilí vlastně vzdala.

Dopřejte si kreativní pauzu

Málokdy dostávám nápady přímo tam, kde pracuji, totiž u psacího stolu. Většinou si mě najdou ve chvíli, kdy už jsem svoje tvůrčí úsilí vlastně vzdala. Při sprchování, při čištění zubů nebo těsně předtím, než upadnu do spánku (ano, tedy přesně v těch momentech, kdy je zatraceně těžké si jakýkoli nápad poznamenat).

Zjistila jsem, že přemýšlení ve sprše je fenomén, kterým se psychologové seriózně zabývají už od 60. let. Existuje pro něj dokonce odborný termín: kreativní pauza. Profesor Lajo Székely ji definuje jako „časový interval, který začíná ve chvíli, kdy se člověk přestane vědomě zabývat nevyřešeným probémem, a končí v okamžiku, kdy se řešení problému nečekaně vynoří v jeho vědomí“.

Přeju vám co nejvíc kreativních pauz a šťastných nápadů.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.