Pocit trapnosti je většinou jen klam

Také máte dojem, že když někam vstoupíte, bliká nad vámi velká červená šipka, která upozorňuje na všechno, co vás znejisťuje, o čem pochybujete, co se vám na sobě nelíbí?

V mém případě se obvykle jedná o:

• oko na punčoše
• mizernou angličtinu
• neidentifikovatelnou věc, která se mi cestou přilepila na botu (v duchu doufám, že je to jenom hlína, ale netroufám si to ověřovat)
• dětské pitíčko vytékající do tašky
• rozjíždějící se zip u džínů.

Proto mi udělala velkou radost pár let stará studie z Cornell University, na kterou jsem včera narazila. Její účastníci, vysokoškolští studenti, dostali za úkol vstoupit do učebny plné lidí oblečení v tričku s obrázkem Barryho Manilowa, obstarožního zpěváka, kterého v 70. letech proslavily hity jako Copacabana. Je to zhruba stejný trapas, jako byste mezi české vysokoškoláky přišli v tričku s Helenou Vondráčkovou.

Mohlo by vás zajímat

Dva póly nezájmu

Jak může dospělý člověk budovat svou vnitřní sebehodnotu?

Přečíst článek

Nositelé „trapného trička“ měli vzápětí odhadnout, kolik lidí si jeho potupného motivu všimlo. Většina z nich se samozřejmě utápěla v pocitu, že na ně zírají úplně všichni, a odhadovali, že Barryho Manilowa na tričku zaznamenalo asi 50 % přítomných. Realita ale byla úplně jiná: trička si všiml sotva jeden člověk z deseti.

Ti zbylí zřejmě měli až moc práce se svými oky na punčoše, rozjíždějícím se zipem u džínů nebo neidentifikovatelnou věcí, která se jim cestou přilepila na botu.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.