Osobní zápas několika slavných spisovatelů s vlastní liknavostí mě upřímně pobavil… ale i dojal. Není nad to, když se můžete ztotožnit s velikánem.

S prokrastinací – tedy odkládáním těžkých a nepříjemných úkolů na potom – zajímavým způsobem bojoval spisovatel Victor Hugo. Soudě podle rozsahu jeho díla se dá tušit, že celkem úspěšně. V čem spočívala jeho metoda? Své romány psal nahý.

Hugo žádal svého sluhu, aby mu schoval všechno oblečení, takže nemohl od psaní utíkat a toulat se někde venku. (Tak trochu mi to připomíná inspektora Clouseau a jeho sluhu Cata). Jako nápad se mi to zdá velmi inspirativní… až na to, že v dnešní době se dá velmi dobře prokrastinovat i z domova.

„V prázdném rámu zítřka, kde všechno tak dokonale ladí, se moje nejlepší úmysly tak snadno zhmotňují…“

Douglas Adams, autor Stopařova průvodce po galaxii, trávil celé hodiny ve vaně a v posteli vymýšlením kreativních výmluv pro svého nakladatele, proč mu nemůže odevzdat ani první náčrt své nové knihy. „Miluju deadliny! Líbí se mi ten svištivý zvuk, jak prolétají kolem mě!“

K tomu se dá říct jen jedno: kéž bych dokázala prokrastinovat s takovou lehkonohou bezstarostností!

Marcel Proust popsal prokrastinaci dokonale ve svém Hledání ztraceného času (ostatně, už název jeho životního díla sám mnohé napovídá):

„Kdybych nebyl tak pevně rozhodnut, že se pustím do práce, možná bych se pokusil zčistajasna začít. Ale protože moje rozhodnutí bylo nezlomné a protože v příštích čtyřiadvaceti hodinách, v prázdném rámu zítřka, kde všechno tak dokonale ladí, jen proto, že to není dnešek, se moje nejlepší úmysly tak snadno zhmotňovaly, bylo příhodnější nepomýšlet na to, že bych něco začínal ještě dnes večer, kdy nejsem úplně připraven – a samozřejmě ani následující dny nebyly lépe uzpůsobeny k tomu, abych cokoli začal. Nicméně byl jsem rozumný. A když už jsem čekal celé roky, bylo by dětinské neodpustit si odklad o pár dnů… Naneštěstí se ukázalo, že ani zítřek není tím jasným, zřetelným, k cíli mířícím dnem, na který jsem se tak horečně těšil…“

Jak dokonale tohle znám! „V prázdném rámu zítřka“ se každý nepříjemný úkol tak snadno realizuje. A pak se vždycky, vždycky ukáže, že „ani zítřek není tím jasným, zřetelným, k cíli směřujícím dnem“. Ať už jde o psaní románu nebo kompletování podkladů pro daňové přiznání.

Franz Kafka si stěžoval, že nemá čas na psaní kvůli svému zaměstnání v pojišťovně. Ale když povýšil a vymohl si zkrácenou pracovní dobu, jeho den vypadal asi takhle: 15:30, oběd s rodinou. Spánek do 19:30. Cvičení, večeře s rodinou. Psát začínal kolem jedenácté večer „podle momentálních sil, odhodlání a štěstí, až do jedné, dvou nebo tří hodin ráno“.

Nicméně je třeba dodat, že ráno vstal a šel do práce…

Doporučujeme:

• Prokrastinace: jak na ni vyzrát?
• Jak napsat diplomku
• Odkládáte úkoly? Zkuste použít mentální triky
• Prokrastinace očima psychoterapeuta
• Diagnóza jako alibi

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.