Zdravě jíst je prý těžší než vyplnit daňové přiznání.
Alespoň si to podle průzkumu publikovaného na webu Science Daily myslí 52 procent Američanů.
Nepřipadá vám to trochu divné? Pro mě je vyplnění daňového přiznání úkol, ke kterému sbírám sílu celé týdny, temný mrak, který mi pokaždé zastíní kus února a března každého roku. Kdežto jídlo je – nebo by aspoň mělo být – každodenní radost.
V restauraci si co nejčastěji nechávám vybrat jídlo od někoho jiného. Když si vybírám sama, vždycky je z toho nakonec smažák nebo něco podobného.
Zároveň tomu ale rozumím – pokud „zdravě jíst“ chápete jako systém zákazů a příkazů a nikdy nekončícího sebezapření.
Pokud jde o mně, zjistila jsem, že to nejlepší, co můžu v tomto směru udělat, je vzdát se všech nadměrných ambicí a klást si jenom malé, dosažitelné cíle.
Jako třeba:
- nejíst u televize
- nejíst ve stoje
- nejíst o samotě (tohle se ale v každodenním provozu plní někdy dost těžko)
- nejíst nízkotučné jogurty, sýry „light“, nepít limonády s umělým sladidlem a podobné náhražky, které ve mně jenom vzbudí pocit ukřivděnosti a touhu něčím to „dietní“ utrpení vynahradit. Třeba tatrankou.
- Když už jsem u těch tatranek a podobných pochutin: kupovat je jenom v množství, které bezpečně zkonzumují děti. Nedělat si zásoby.
- myslet na to, co jím
- v restauraci si co nejčastěji nechat vybrat jídlo od někoho jiného. Když si vybírám sama, vždycky je z toho nakonec smažák nebo něco podobného. Stejně jako moje děti potřebuju, aby mi někdo řekl: „Aspoň to ochutnej.“
- ochutnat opravdu od všeho
- nevyčítat si nic
Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.
