Dokážete změnit svět? Při takové představě se člověk zarazí. Vidíme kolem sebe příliš mnoho známých či slavných, kteří se odtrhli od reality a propadli víře ve vlastní důležitost – ať už jde o politiky, různé aktivisty nebo celebrity.

V nedávném článku Vlada Šolce Donald Trump v zrcadle mě zaujala myšlenka, jak je pro člověka podstatné vyvážit zdravou míru inferiority (méněcennosti) a grandiozity (velikášství). Proč je to důležité? Zdravé fungování vyvažuje přirozené pocity studu a malosti. Bez notné dávky grandiozity bychom nedokázali podstoupit riziko a překonávat běžné bolesti.

O studu a pocitu malosti či méněcennosti toho bylo napsáno hodně. Kamila Thiele v článku Stud a sebevědomí vysvětluje, jak vzniká drtivá podoba studu: Člověk, který trpí pocity studu, v minulosti (nejčastěji v dětství) musel zažít takové situace, ve kterých se cítil pokořený ve své sebeúctě. Někdo neakceptoval jeho slabost a bezmoc, a proto ji má tento člověk nyní spojenou s pocitem neadekvátnosti.

Jako opak studu si nejspíš představíme zdravé sebevědomí. Grandiozita, to je něco jiného. Zatímco sebevědomí se opírá o to, co znám a umím, jaký jsem, grandiozita jde dál: k tomu, co neumím a co nejsem – zatím. Známe to u dětí:

• „Až budu velký, poletím do vesmíru!“
  
• „Budu slavná tanečnice, nejslavnější na celém světě.“
  
• „Všichni mě budou obdivovat!“
  

V dospělosti už představa vlastní osoby jako středu světa není příliš zdravá – i kdyby měla podobu pocitu, že za všechno špatné můžu já.

Někdy je paradoxně lehčí unést vinu než akceptovat, že na věci nemáme vliv, že je nemáme pod kontrolou, píše Andrea Platznerová v článku Proč není lehké odhodit své viny. Že jsme světu fuk.

Co si tedy představit pod zdravou mírou velikášství? Jak to vypadá, jak se to dělá?

Velké věci

Otázka hodnoty lidského života je zapeklitá. Medicína dělá pro záchranu života v ohrožení všechno. Jiní dokonce hledají způsoby, jak dosáhnout nesmrtelnosti. Na druhé misce vah leží pocit devalvace: lidí je prostě moc. Sedm miliard (když počítáme jen ty žijící), a každý nevyčíslitelně cenný, jedinečný, nenahraditelný?

Přesně tak. Cenný, jedinečný a nenahraditelný. A velké věci? Ty mohou mít pro každého jiné rozměry.

Představte si, že se účastníte setkání, kde se probírá důležité téma. Roste ve vás pocit, že chcete taky něco říct. Máte co říct! Ale nejste si jistí. Třeba jste nejmladší v týmu a moc si netroufáte. Nebo víte, že nebudete působit tak přesvědčivě jako ostatní, kdo si vzali slovo. Začíná vám bušit krev ve spáncích a měknou vám kolena.

Víte, že když nic neuděláte, budete se cítit hrozně. A když se postavíte a promluvíte, možná to nebude o moc lepší.

Tohle je ta pravá chvíle pro trochu velikášství. Ať už se z vašeho vstupu vyklube úspěch, nebo naopak příležitost nést hrdě trapas, případně rovnou fiasko.

Podobných příležitostí je spousta. Třeba říct na pracovní nabídku (nebo na pozvání ke hře) „no jasně, jdu do toho, to dám“, když v tuhle chvíli netušíte, jak byste to mohli zvládnout. Opustit vyšlapané cesty, dát se neznámým směrem. Odrazit se a skočit, když postup krok za krokem nestačí.

Pokud se vždycky pustíte jen do toho, co bezpečně ovládáte a kde jste si jistí úspěchem, nikdy se nedostanete dál. A nejspíš si časem budete čím dál míň věřit.

Znamená to snad, že sami o sobě, aniž byste podávali výkony, nemáte žádnou hodnotu? Ano i ne. Bezpodmínečné přijetí právě toho, jací jste, je důležité. Ale od prvního momentu svého života rosteme, učíme se, vyvíjíme. A rosteme tím, že přijímáme náročnější úkoly.

Samozřejmě není cílem vrhat se bezhlavě do nebezpečí nebo tvrdohlavě jít za každou příležitostí. Osobní hranice máme každý nastavené jinak. Jít do rizika, nebo se stáhnout? Vyplatí se rozeznat moment, kdy jsou ve vás síly pro a proti víceméně vyrovnané. Kdy tušíte, že pokud to teď nezkusíte, bude vás to mrzet.

Podobné činy jsou to, co mění svět. Váš svět. A na vás záleží.