Když se rozhlédneme kolem, zjistíme, že generace našich předků podle všeho považovaly za důležité něco po sobě zanechat, dát světu svůj otisk. Postavit něco, co přetrvá (i kdyby to měla být jen festovní zídka na zahrádce), nebo se aspoň vepsat do dějin. Bylo to v dobách, kdy psané slovo něco znamenalo a k pomníkům se kladly věnce.
Dneska žijeme v jiném světě. Začínáme si uvědomovat, že zeměkoule není nafukovací a že to, co po nás zůstane, může budoucím generacím taky pěkně zavařit. Recyklace se stává nejen praktickým řešením otázek typu kam s věcí, která dosloužila, ale přímo životním postojem a vyznáním, jistě i módou. Recyklujeme nejen papír, sklo a textil, ale i myšlenky, slova a fotografie. Internet k tomu dává ideální prostor.
Na internetu je k dispozici také aplikace, která vám po zadání informací spočítá, jakou ekologickou stopu po sobě necháváte – kolik zeměkoulí by bylo potřeba, kdyby každý žil stejně jako vy. V menším měřítku si můžete zkusit představit, co všechno během jednoho všedního dne vypustíte do vzduchu, spláchnete do odpadu nebo odhodíte do koše, a co s tím asi dál bude.
Osobní psychologická stopa
Po každém z nás na světě něco zůstane, i kdybychom si sebevíc přáli nevejít ve známost, nestavěli pomníky ani zídky a snažili se jen tak si žít to svoje. Své o tom ví každý, kdo někdy vyklízel a rovnal něčí pozůstalost. Jak je to ale s naší nehmotnou stopou?
Na konci života, na konci dne – jaký otisk zanecháme, co po nás zůstane? Když se večer přikrýváme peřinou, co si tak dát malou rekapitulaci: co všechno jsme za ten jediný den vypustili do éteru, jaké podněty jsme nasázeli do hlav našich blízkých, co jsme svým chováním zaseli na ulici, před domem, v obchodě na rohu, a co s tím vším asi dál bude?
V článku Největší ze všech strachů Petr Pražák zmiňuje několik základních způsobů, jakými se podle psychiatra Roberta J. Liftona člověk pokouší dosáhnout symbolické nesmrtelnosti. Někdo se spoléhá na začlenění do koloběhu přírody, jiný se snaží přesáhnout svůj život zrozením potomků nebo prostřednictvím své práce, svého díla. Duchovněji založení věří, že po smrti přetrvává kontinuita vědomí.
Co zbývá těm, kdo by nejraději po sobě žádnou stopu nenechali? Nejspíš vědomí, že nic takového prostě není možné. Nežijeme ve vzduchoprázdnu a komunikujeme i svým mlčením. O to víc svými slovy. Proto se vyplatí uvědomovat si, že po sobě stopu zanecháváme. I když není vždycky v naší moci zařídit, jak taková stopa v mysli druhých lidí bude vypadat. Paměť je totiž zrádná věc, jak vysvětlí Albert Kšiňan v článku Fenomén falešné vzpomínky.
Možná nastane čas, kdy i v osobním životě začneme přemýšlet ekologicky. Hospodařit se svými přesvědčeními a myšlenkami tak, aby neškodily. Abychom neprodukovali mentální odpad, který by po nás jednou někdo musel uklízet.
Čím jste změnili svět? Co by tady bez vás nebylo?
