Jméno je zvláštní věc. Patří k nám, odlišuje nás od ostatních lidí. Je to naše nejvlastnější, a přitom veřejná věc – zeptat se například ve společnosti nebo při jednání na něčí jméno není nijak indiskrétní otázka. Své jméno nosíme celý život, i když jsme si je sami nevybrali. Nemáme ale jenom jedno, stejně jako nemáme jen jednu tvář.
V mých kurzech někdy děláme cvičení, při kterém mapujeme všechna svá jména. Máte‑li chuť, pusťte se do něj:
- Sepište si pod sebe všechna jména, která si při různých příležitostech dáváte, jakými se podepisujete, nejrůznější přezdívky a nicky.
- Do druhého sloupce napište všechna jména a označení, na která slyšíte, kterými vás někdo oslovuje. Oba seznamy jsou určené jen pro vaše oči.
- Vyberte si několik těchto jmen a dvěma nebo třemi větami dané osoby popište: co obvykle dělají, co je baví, jací jsou.
Při přemýšlení nad svým seznamem totiž brzy zjistíte, že většina vašich jmen je spojena s určitým okruhem lidí: vaši zkomolenou přezdívku z dětství zná nejspíš jen rodina, důvěrně a mazlivě vás oslovuje partner, plné a oficiální znění vašeho jména je vyhrazeno převážně pro úřední účely. Ing. Jakub Novák zkrátka dělá jiné věci a má jiné zájmy než Jerry443 nebo Kuboš – a také svému okolí ukazuje každý z nich jinou tvář.
V kurzech slouží takovéto cvičení hlavně pro vzájemné seznámení, přesto mohou účastníkům přinést zajímavý vhled – třeba když zjistí, že mami, mami z jejich seznamu momentálně válcuje všechny ostatní (a nejvíc to mrzí Páju, což je ta, která chodí do kina nebo do kavárny s kamarádkami). Často například zjišťujeme, že lidé ne úplně rádi slyší nezdrobnělou podobu svého křestního jména, protože ji mají spojenou s káráním (Lucie, cos to zase provedla!).
Být v něčem celý
Ve své plné podobě představuje soupis vašich jmen sadu sociálních rolí, do nichž ve svém životě vstupujete. Některá jsou přitom spojená jen s určitým obdobím, další s konkrétní skupinou lidí. Každý z nás má nejméně jednu veřejnou tvář a ještě víc tváří osobních.
Každý z nás je tak vlastně rozptýlený v mnoha různých podobách. Ty se mohou lišit jen v detailech, ale často se prakticky vůbec navzájem nepřekrývají. Jsme roztroušení v úředních listinách, na uživatelských účtech, v paměti a představách našich kolegů, přátel a lásek.
Nedávno vyvolal velký zájem dotaz v poradně, u něhož Dalibor Špok vysvětluje, že máme různé vztahy pro různé části naší duše. Tazatele Honzu tam trápí, že se málokde může prezentovat tak, aby se cítil pochopen. Docela mu rozumím: myslím, že potřebujeme zažívat pocit, že jsme v něčem celí.
Samozřejmě nezačneme na úřednici mluvit tónem, kterým rozmlouváme se svými dětmi, a nebudeme na schůzce s vodáckou partou vystupovat jako při prezentaci obchodní strategie, kterou jsme vedli dopoledne. Představa, že se pokaždé udržíme v určité roli, se mi ale jeví přece jen svazující.
Pocit, že jsme v něčem celí, možná nejčastěji zažíváme při plném ponoření do oblíbené činnosti, ať už je to sport, počítačová hra, kreslení nebo sex. Mohou to být i chvíle, kdy sami se sebou „prostě jen tak jsme“. Rozkládat slovy celý svůj život a volně se pohybovat mezi všemi jeho ploškami je vzácnější prožitek – nalézáme jej v rozhovoru s opravdu blízkým přítelem (kterého zajímá všechno, co zajímá nás, protože ho prostě zajímáme my), při psaní deníku nebo v terapii.
Prozaik Jiří Kratochvil píše, že se člověk celý svůj život snaží začlenit všechny své zkušenosti do jednoho scelujícího příběhu. A ve chvíli, kdy se mu nedaří některou událost nebo pocit takto propojit s ostatními a s tím, co vnímá jako já, se jednoduše zblázní. Přinejmenším nekomfortní je podle mě také pocit, že se neprojevujeme v souladu s tím, jak sami sebe vnímáme a jací jsme.
Možná ani tolik netoužíme po tak zvaném bezpodmínečném přijetí, jako právě po tomto pocitu, že jsme a můžeme být celí. A nebude náhoda, že právě jen tehdy, když takoví být můžeme, nacházíme zastřené souvislosti a bytostně se proměňujeme.
