Nový audiobook: Tohle je štěstí
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Všechny tváře člověka

Jsme roztroušení v úředních listinách, na uživatelských účtech, v paměti kolegů, přátel a lásek.

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová
Editorka Psychologie.cz

6. 3. 2016

Ze seriálu: Jednohubky

Jméno je zvláštní věc. Patří k nám, odlišuje nás od ostatních lidí. Je to naše nejvlastnější, a přitom veřejná věc – zeptat se například ve společnosti nebo při jednání na něčí jméno není nijak indiskrétní otázka. Své jméno nosíme celý život, i když jsme si je sami nevybrali. Nemáme ale jenom jedno, stejně jako nemáme jen jednu tvář.

V mých kurzech někdy děláme cvičení, při kterém mapujeme všechna svá jména. Máte‑li chuť, pusťte se do něj:

  • Sepište si pod sebe všechna jména, která si při různých příležitostech dáváte, jakými se podepisujete, nejrůznější přezdívky a nicky.
  • Do druhého sloupce napište všechna jména a označení, na která slyšíte, kterými vás někdo oslovuje. Oba seznamy jsou určené jen pro vaše oči.
  • Vyberte si několik těchto jmen a dvěma nebo třemi větami dané osoby popište: co obvykle dělají, co je baví, jací jsou.

Při přemýšlení nad svým seznamem totiž brzy zjistíte, že většina vašich jmen je spojena s určitým okruhem lidí: vaši zkomolenou přezdívku z dětství zná nejspíš jen rodina, důvěrně a mazlivě vás oslovuje partner, plné a oficiální znění vašeho jména je vyhrazeno převážně pro úřední účely. Ing. Jakub Novák zkrátka dělá jiné věci a má jiné zájmy než Jerry443 nebo Kuboš – a také svému okolí ukazuje každý z nich jinou tvář.

V kurzech slouží takovéto cvičení hlavně pro vzájemné seznámení, přesto mohou účastníkům přinést zajímavý vhled – třeba když zjistí, že mami, mami z jejich seznamu momentálně válcuje všechny ostatní (a nejvíc to mrzí Páju, což je ta, která chodí do kina nebo do kavárny s kamarádkami). Často například zjišťujeme, že lidé ne úplně rádi slyší nezdrobnělou podobu svého křestního jména, protože ji mají spojenou s káráním (Lucie, cos to zase provedla!).

Být v něčem celý

Ve své plné podobě představuje soupis vašich jmen sadu sociálních rolí, do nichž ve svém životě vstupujete. Některá jsou přitom spojená jen s určitým obdobím, další s konkrétní skupinou lidí. Každý z nás má nejméně jednu veřejnou tvář a ještě víc tváří osobních.

Každý z nás je tak vlastně rozptýlený v mnoha různých podobách. Ty se mohou lišit jen v detailech, ale často se prakticky vůbec navzájem nepřekrývají. Jsme roztroušení v úředních listinách, na uživatelských účtech, v paměti a představách našich kolegů, přátel a lásek.

Nedávno vyvolal velký zájem dotaz v poradně, u něhož Dalibor Špok vysvětluje, že máme různé vztahy pro různé části naší duše. Tazatele Honzu tam trápí, že se málokde může prezentovat tak, aby se cítil pochopen. Docela mu rozumím: myslím, že potřebujeme zažívat pocit, že jsme v něčem celí.

4. – 8. května 2022

Psychická odolnost (seminář)

Psychologie.cz

Samozřejmě nezačneme na úřednici mluvit tónem, kterým rozmlouváme se svými dětmi, a nebudeme na schůzce s vodáckou partou vystupovat jako při prezentaci obchodní strategie, kterou jsme vedli dopoledne. Představa, že se pokaždé udržíme v určité roli, se mi ale jeví přece jen svazující.

Pocit, že jsme v něčem celí, možná nejčastěji zažíváme při plném ponoření do oblíbené činnosti, ať už je to sport, počítačová hra, kreslení nebo sex. Mohou to být i chvíle, kdy sami se sebou „prostě jen tak jsme“. Rozkládat slovy celý svůj život a volně se pohybovat mezi všemi jeho ploškami je vzácnější prožitek – nalézáme jej v rozhovoru s opravdu blízkým přítelem (kterého zajímá všechno, co zajímá nás, protože ho prostě zajímáme my), při psaní deníku nebo v terapii.

Prozaik Jiří Kratochvil píše, že se člověk celý svůj život snaží začlenit všechny své zkušenosti do jednoho scelujícího příběhu. A ve chvíli, kdy se mu nedaří některou událost nebo pocit takto propojit s ostatními a s tím, co vnímá jako , se jednoduše zblázní. Přinejmenším nekomfortní je podle mě také pocit, že se neprojevujeme v souladu s tím, jak sami sebe vnímáme a jací jsme.

Možná ani tolik netoužíme po tak zvaném bezpodmínečném přijetí, jako právě po tomto pocitu, že jsme a můžeme být celí. A nebude náhoda, že právě jen tehdy, když takoví být můžeme, nacházíme zastřené souvislosti a bytostně se proměňujeme.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen sledovat zdarma naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Novinky e-mailem:

Přihlásit se

Články k poslechu

Rytíři na bílých koních

Nepleťme si touhu pomoci s touhou po moci.

10 min

Rychlost života

Měli bychom se naučit s klidným úsměvem říkat: Ještě si to musím promyslet.

11 min

Čekání na miminko

Jak si uchovat naději, když vám život nedává to, po čem bytostně toužíte?

22 min

Nevděčná dcera

Jsou už velcí, přesto nás stále potřebují. Je špatné chtít za to něco zpátky?

16 min

Když je toho moc

Máte udělat spoustu věcí, ale radši neděláte nic. Jak se vymanit ze stavu zahlcení?

10 min

6. 3. 2016

Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Sebepoznání