odemčené

Všechny tváře člověka

Jsme roztroušení v úředních listinách, na uživatelských účtech, v paměti kolegů, přátel a lásek.

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová
Editorka Psychologie.cz

6. 3. 2016

Ze seriálu: Jednohubky

Jméno je zvláštní věc. Patří k nám, odlišuje nás od ostatních lidí. Je to naše nejvlastnější, a přitom veřejná věc – zeptat se například ve společnosti nebo při jednání na něčí jméno není nijak indiskrétní otázka. Své jméno nosíme celý život, i když jsme si je sami nevybrali. Nemáme ale jenom jedno, stejně jako nemáme jen jednu tvář.

V mých kurzech někdy děláme cvičení, při kterém mapujeme všechna svá jména. Máte‑li chuť, pusťte se do něj:

  • Sepište si pod sebe všechna jména, která si při různých příležitostech dáváte, jakými se podepisujete, nejrůznější přezdívky a nicky.
  • Do druhého sloupce napište všechna jména a označení, na která slyšíte, kterými vás někdo oslovuje. Oba seznamy jsou určené jen pro vaše oči.
  • Vyberte si několik těchto jmen a dvěma nebo třemi větami dané osoby popište: co obvykle dělají, co je baví, jací jsou.

Při přemýšlení nad svým seznamem totiž brzy zjistíte, že většina vašich jmen je spojena s určitým okruhem lidí: vaši zkomolenou přezdívku z dětství zná nejspíš jen rodina, důvěrně a mazlivě vás oslovuje partner, plné a oficiální znění vašeho jména je vyhrazeno převážně pro úřední účely. Ing. Jakub Novák zkrátka dělá jiné věci a má jiné zájmy než Jerry443 nebo Kuboš – a také svému okolí ukazuje každý z nich jinou tvář.

V kurzech slouží takovéto cvičení hlavně pro vzájemné seznámení, přesto mohou účastníkům přinést zajímavý vhled – třeba když zjistí, že mami, mami z jejich seznamu momentálně válcuje všechny ostatní (a nejvíc to mrzí Páju, což je ta, která chodí do kina nebo do kavárny s kamarádkami). Často například zjišťujeme, že lidé ne úplně rádi slyší nezdrobnělou podobu svého křestního jména, protože ji mají spojenou s káráním (Lucie, cos to zase provedla!).

Být v něčem celý

Ve své plné podobě představuje soupis vašich jmen sadu sociálních rolí, do nichž ve svém životě vstupujete. Některá jsou přitom spojená jen s určitým obdobím, další s konkrétní skupinou lidí. Každý z nás má nejméně jednu veřejnou tvář a ještě víc tváří osobních.

Každý z nás je tak vlastně rozptýlený v mnoha různých podobách. Ty se mohou lišit jen v detailech, ale často se prakticky vůbec navzájem nepřekrývají. Jsme roztroušení v úředních listinách, na uživatelských účtech, v paměti a představách našich kolegů, přátel a lásek.

Nedávno vyvolal velký zájem dotaz v poradně, u něhož Dalibor Špok vysvětluje, že máme různé vztahy pro různé části naší duše. Tazatele Honzu tam trápí, že se málokde může prezentovat tak, aby se cítil pochopen. Docela mu rozumím: myslím, že potřebujeme zažívat pocit, že jsme v něčem celí.

Přednáška
19. listopadu 2024

Aneta Langrová: Duše potřebuje péči

Aneta Langrová

Samozřejmě nezačneme na úřednici mluvit tónem, kterým rozmlouváme se svými dětmi, a nebudeme na schůzce s vodáckou partou vystupovat jako při prezentaci obchodní strategie, kterou jsme vedli dopoledne. Představa, že se pokaždé udržíme v určité roli, se mi ale jeví přece jen svazující.

Pocit, že jsme v něčem celí, možná nejčastěji zažíváme při plném ponoření do oblíbené činnosti, ať už je to sport, počítačová hra, kreslení nebo sex. Mohou to být i chvíle, kdy sami se sebou „prostě jen tak jsme“. Rozkládat slovy celý svůj život a volně se pohybovat mezi všemi jeho ploškami je vzácnější prožitek – nalézáme jej v rozhovoru s opravdu blízkým přítelem (kterého zajímá všechno, co zajímá nás, protože ho prostě zajímáme my), při psaní deníku nebo v terapii.

Prozaik Jiří Kratochvil píše, že se člověk celý svůj život snaží začlenit všechny své zkušenosti do jednoho scelujícího příběhu. A ve chvíli, kdy se mu nedaří některou událost nebo pocit takto propojit s ostatními a s tím, co vnímá jako , se jednoduše zblázní. Přinejmenším nekomfortní je podle mě také pocit, že se neprojevujeme v souladu s tím, jak sami sebe vnímáme a jací jsme.

Možná ani tolik netoužíme po tak zvaném bezpodmínečném přijetí, jako právě po tomto pocitu, že jsme a můžeme být celí. A nebude náhoda, že právě jen tehdy, když takoví být můžeme, nacházíme zastřené souvislosti a bytostně se proměňujeme.

Články k poslechu

Opravdové setkání

Když odložíme masky a krunýře, můžeme s druhým skutečně být. I se sebou.

13 min

Imperativ odvahy

Život po nás chce, abychom šli stále dál a nepřestávali být otevření změně.

19 min

Péče o zlomené srdce

Klíčem je ochota být se svými emocemi. Ukázat si, že já se neopustím.

11 min

Reklamace dětství

Jak mají rodiče reagovat, když jim dospělé děti vyčítají, co udělali špatně?

10 min

Když dospělé dítě řekne dost

Někdy je nutné projít obdobím odcizení, abychom si k sobě opět našli cestu.

15 min

6. 3. 2016

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Sebepoznání
Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.