Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Den jako každý jiný

Svoje problémy si nosíme neustále s sebou. Je to prokletí, nebo dar?

Ze seriálu: Jednohubky

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

31. 1. 2016

Jak ze sebe neudělat věčně nespokojeného otroka osobního rozvoje s nutkavou potřebou na sobě neustále „pracovat“ a opravovat něco, co vlastně vůbec není rozbité? Jednu jistotu člověk má. Jestli je něco opravdu váš problém, budete na to v různých obměnách a podobách narážet znovu a znovu, v každém vztahu, na každém novém místě. Tak dlouho, dokud to nevyřešíte.

Každý rok si touhle dobou připomínám film uváděný u nás pod názvem Na Hromnice o den více. Arogantní a samolibý moderátor předpovědi počasí Phil uvízne kvůli sněhové vánici v městečku, kam přijel natočit reportáž. A stane se něco divného: když se probudí, je vždycky znovu druhého února.

A protože se znovu probudí i tehdy, když si sáhnul na život, nezbude mu nakonec opravdu nic jiného než začít se sebou něco dělat. Zjistí totiž, že sám sobě neuteče ani se nikam neschová – a že mu ve stávajícím rozpoložení není dobře.

Tohle je klíčový moment, když se člověk odhodlává ke změně. Jak si všímá Nikola Šmorancová Šraibová v článku Rovnice změny, musí nám být dost špatně, abychom měli důvod něco měnit.

Tohle chci!

Phil má tedy motivaci. A protože jde o romantickou komedii, nakonec kromě toho, že se změní v nového člověka, skončí taky v náručí půvabné produkční Rity. Nejzajímavější je ale to, jakými fázemi přitom – s každým novým druhým únorem – projde.

Když se nabaží požitků bez následků, zaměří svou pozornost právě na získání Rity. Postupuje velmi systematicky a metodicky: pečlivě registruje, co má a nemá ráda, vypočítá každý svůj krok.

Dalo by se říci, že používá ten nejpovrchnější model změny: zaměří svou pozornost na to, o čem si myslí, že to chce. Pečlivě studuje všechny známé proměnné a vytrvale, s nasazením všech sil, postupuje k vysněnému cíli.

V každé fázi změny má návrat ke starým způsobům jinou funkci: Už zase…

Jenže to nevychází. Tlačení na pilu ho nakonec vyčerpá tak, že upadne do apatie a potom i do sebedestrukce. Nechce se už ani vidět. Nechce se o nic snažit, ať mu celý svět dá pokoj. Vždyť je to všechno jedno. Ale ani zabít se nedokáže.

Možná i proto, že o mnoho horší to být nemůže, přichází obrat. Phil přijme, že sám sobě neuteče. Získá, dalo by se říci, realistický náhled na sebe sama, aniž by podlehl pocitu odporu a znechucení.

Pořád si myslí, že je to vlastně všechno jedno, ale tahle slova pro něj mají najednou trochu jiný význam. Dodají mu odvahu riskovat. Ukáže Ritě své pocity, mluví s ní o tom, co prožívá – prostě a obyčejně, není to žádný srdcervoucí výlev.

Díky tomu zažije pocit blízkosti a načerpá sílu. Přizná si, po čem doopravdy touží. Vyjádří vděčnost a přijme vnitřní závazek.

Vzestupná spirála

Zase se probudí a všechno je stejné, ale od téhle chvíle míří křivka nahoru. Phil má teď chuť a sílu udělat něco pro druhé, vnímá jejich potřeby. Ale zároveň se ponoří do samoty: čte, věnuje se hudbě… Začne se učit nové věci: například hrát na klavír. Přestane se snažit a začne pracovat, pro potěšení a pro sebe.

Posledním budíčkem je poznání křehkosti a konečnosti života. Phil využívá, co se naučil. Dává do práce svou duši. Budí zájem okolí a nakonec je prostě neodolatelný. Nikomu nevykládá, jak to měl těžké a čím prošel. Zvnitřnil to, opravdu se změnil. Neztratil svůj nadhled a humor, jen už jeho poznámky nejsou kousavé. Nestal se z něj mudrc, prostě jen dělá svou práci, mluví s lidmi, pomáhá, kde umí a může.

Pokud věříte, že vám terapie může pomoci, jste nastaveni na změnu a máte-li podporu ve svém okolí, máte z půlky vyhráno: Jak funguje psychoterapie

Využívejte celý web.

Předplatné

Tou rozhodující ingrediencí změny, výhybkou, která přehodí Philův život na správnou kolej, je při bližším zkoumání zážitek blízkosti ve chvíli, kdy se odváží být opravdový. V tuhle chvíli na to nemůže být sám, potřebuje někoho, komu by se otevřel. Potřebuje přijetí, pozitivní zpětnou vazbu.

Stejně hodno povšimnutí je i to, že svého cíle dosáhnul ve chvíli, kdy jej přestal urputně dobývat. Kdy prohlásil „ať se stane cokoli, teď jsem šťastný“ – což je mimochodem přesně ta chvíle, o kterou běží v případě sázky o duši jistého pana Fausta. Nakonec se znovu rozběhne i zastavený čas.

Až se vám příště bude zdát, že se motáte v začarovaném kruhu a narážíte pořád na ty samé potíže, zbystřete. I v životě totiž platí, že sami sobě neutečeme. Narážíme do stejné zdi tak dlouho, dokud se nepoučíme. Jen při tom navštěvujeme různá místa a potkáváme nové lidi.

Diskuse 0
Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí