Ilustrace: Jan Gemrot, www.jangemrot.com

To, co je nad námi

Všechno, co nemůžeme změnit, pozvolna a nenápadně mění nás.

Ze seriálu: Jednohubky

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

14. 6. 2017

Zaměřovat se především na věci, s nimiž můžeme něco dělat, má dobrý důvod. Do života nám ale zasahuje i to, co je nad námi – ať už jde o různé nepředvídatelné události nebo například atmosféru ve společnosti. V naší moci je pak jediné: jak se s těmito vlivy vyrovnáme. Co rozhoduje o tom, zda se s přibývajícími lety dobereme vyrovnanosti a moudrosti?

O všem, co se prostě kdykoli může stát, nedávno psala čtenářka Ulka. A mně od té doby vrtá v hlavě myšlenka: svět nás zná – a bude si nás snad i pamatovat – podle toho, co děláme, budujeme, měníme, jaké vztahy navazujeme. Ale pro nás samotné bude nakonec důležité hlavně to, jakými lidmi jsme se stali. Tím víc, čím blíž budeme samotnému konci vlastní cesty.

A připadá mi, že tady platí nepřímá úměra: čím méně můžeme v konkrétním případě změnit svět, tím víc měníme sami sebe. Energií, kterou v nás události a okolnosti mobilizují.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Někde tady se rozhoduje o tom, zda jednou z našich vrásek bude čišet spíš laskavý nadhled, nebo zatrpklá rezignace. Jestli sami ze sebe budeme mít dobrý pocit.

Jak nezapšknout

Jednoduchý návod pochopitelně nemám, ale na pár nápadů jsem pozorováním světa i vlastního nitra přece jen přišla. Co mi dává smysl?

Měnit, co můžu. Ano, člověk dokáže spoustu věcí ovlivnit jen částečně. Nezměníme svět. Ale to, co měnit můžeme, kam dosáhneme, bychom měnit měli – když je to něco, na čem nám záleží a co v nás budí emoce a zájem. Pokud totiž svou životní energii a pozornost neupřeme k činnosti, jakkoli z pohledu všehomíra nicotné, bude v nás kysat. A jednou to všechno někudy půjde ven.

Spousta věcí se děje prostě jen souhrou hloupých náhod. Není v nich žádný vyšší smysl.

Ano, jsem důležitý! S tím souvisí další věc – nenaplněné ambice si časem najdou cestu na svět v pokřivené podobě. Někdo se začne „realizovat přes děti“, jiný spřádat sítě drobných intrik, polopravd, pokoutních manipulací… To vše z pocitu, že „já sám o sobě nejsem důležitý“. Neodvážím se něco chtít sám za sebe, protože se bojím, že by to nikoho nezajímalo. Nemusí to být pravda. Zkoušejme! Buďme připravení na odmítnutí, neúspěch. Z dlouhodobého hlediska je, domnívám se, zdravější rovně neuspět než se celý zkřivit.

Vím, že nic nevím. Nikdo neví. Vždycky nám nějaký kousek skládačky chybí. A navíc: spousta nepříjemných nebo ošklivých věcí se děje prostě jen souhrou hloupých náhod. Není v nich žádný vyšší smysl ani konkrétní záměr. Nejsou žádní „oni“, kteří nám něco dělají schválně. S trochou nadsázky: zas tak moc důležití nejsme.

Na světě má své místo černá i bílá. Každý v sobě má svou odvrácenou stránku. Bude tím hrozivější, čím víc ji budeme popírat a bát se jí. Neživme v sobě potřebu být vždy a všude ten dobrý a ušlechtilý.

Využívejte celý web.

Předplatné

Člověk není sám. Když se něco nezdaří, může být těžké to přiznat. Ztrácíme tím další kus jistoty. Zdá se lepší zachovat si svou hrdost a vyklidit pole – vždyť já nic nepotřebuju! Je lákavé být ten, kdo odejde středem, s ranečkem na zádech a pocitem, že se radši bude spoléhat jen sám na sebe. Ale někdy je to spíš ochrana před dalším zklamáním.

Co ještě rozhoduje, jestli se přes kontakt s tím, co je mimo nás a nad nás, dobereme k životní pokoře a otevřenosti, nebo nás to zkroutí?

Možná vědomí, že nad námi není jen prázdné nebe, nelogický systém a nadnárodní korporace. Že se dějí i dobré věci. Jen tak.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí