Když lidé mluví o svých problémech, občas přijde řeč na to, co problém je a co není, případně jak velký by takový správný problém měl být. Argumentace se v těchto případech rozvíjí po několika liniích.
Opravdové problémy měli lidi ve středověku, mají je v Africe, mají je ve válce nebo na útěku před ní. My vlastně žádné opravdové problémy nemáme, a právě proto skuhráme. V podobném duchu vysvětluje socioložka Jiřina Šiklová oblibu různých filmových a seriálových dramat (včetně těch vztahových): vytěsnili jsme ze svého života všechno možné nebezpečí a nejistotu – a teď si je potřebujeme uměle dodávat.
Každá bolístka zaslouží pofoukat. Když tě něco trápí, utíkej na terapii. Není na světě nic důležitějšího, než abys byl v pohodě! Připustit, že i moje trápení stojí za pozornost, je pro spoustu z nás skutečně výkon. Opravdu bych mohl být důležitý? Vážně na mně záleží? Představa sedmi miliard nekonečně cenných životů je závratná, a jak s oblibou připomíná Andrea Platznerová, člověk nebyl stvořen s tím, že bude mít svého terapeuta.
Problém je to, co člověk za problém považuje. V tomto názoru je skrytá zrada v podobě intoxikace literaturou. Stejně jako při prohlížení atlasu nemocí člověka začne hned všechno píchat, funguje tak i čtení o psychických problémech. To by v tom byl čert, aby zrovna moje dětství bylo šťastné! Obecnější zákonitosti fungování lidské psychiky mají smysl jako pracovní nástroj pro psychology, vyvozovat z jejich studia závěry ohledně vlastní osoby je ale přinejmenším ošidné.
Pak je tu kategorie magických problémů. Pište si o možnostech pomoci, co chcete, na mě to neplatí. Já mám naprosto jedinečný, neopakovatelný problém, kterému nikdo nemůže rozumět. Kdo to nezažil, nepochopí mě. Kolem člověka se rozprostře posvátný kruh, který se nikdo neopováží narušit. Otázka je, zda právě po tomhle dotyčný touží.
Vějíř barev
Možná je jádro věci někde trochu jinde: v naší tendenci ohraničovat si určité části reality jako „problémy“ a ty pak „řešit“. Natočit si mnohovrstevnatý a proměnlivý celek ke světlu jednou jedinou stranou, dát jí nálepku s určitým slovem a na tu zírat. Děláme to běžně, vlastně je podobný přístup zakódovaný už ve způsobu, jakým pojmenováváme svět.
Jen některé části skutečnosti považovali naši předkové za tak důležité, aby jim dali označení. Spektrum barev si rozdělujeme na jednotlivé odstíny a některým z nich přiřazujeme v běžném jazyce označení. Podobně si porcujeme škálu duševních rozpoložení – pro některá máme zaužívaný výraz, jiná musíme složitě opisovat.
Dobrý terapeut se s vámi nebude zabývat jedním centimetrem čtverečním vašeho „problému“. Spíš vás povede k prozkoumávání souvislostí a k rozšíření zorného pole, které nám stres často zužuje tak, že opravdu nic než ten jeden kousíček světa nevidíme. Pak se třeba ukáže, že to, co vypadalo jako zbytečná a překážející nepříjemnost, je v jiném světle navýsost užitečná věc. Že posunutím rámu se může dramaticky proměnit celý obraz (taky se tomu říká přerámování).
A proč čekat na terapii. Podobný přístup si můžeme osvojit i pro naše všední dny. Dívat se na věci z více stran. Vydržet v nejistotě, nejednoznačnosti (to je na tom to těžké). V kontaktu se svým prožíváním. Odložit úsudek – proč bychom koneckonců měli mít na všechno názor? Rozprostřít celý vějíř co nejvíc do široka a chvíli si jej prohlížet, než se rozhodneme, kam zaměříme svou pozornost.
Možná pak zjistíme, že máme najednou mnohem méně problémů.
