Většinou víme, že honba za dokonalostí je přelud. Že v životě mají své místo vedle vrcholných okamžiků i propady nejrůznějšího druhu. Obvykle nám toto vědomí ale nijak zvlášť nepomáhá – zejména jsme‑li dole už nějakou dobu.
Představa nekonečného osobního růstu, nenasytitelná touha být lepší a lepší, je zrádná. To prokoukneme – zvlášť když se nám produkt zvaný permanentní seberozvoj snaží prodat v duchovním supermarketu. Ale co takhle obyčejné lidské přání být zdravý, šťastný, spokojený?
Vím, že se mám přijmout, jaký jsem, že dokonalost je nesmysl, ale snažím se tak dlouho – už bych přece měl být v pořádku. V pořádku: hladké plochy, oblé rohy, pravé úhly. Život, kde všechno lícuje a nic nevyčnívá. Takový svépomocný kutilský projekt.
Podobné je to s radami – samozřejmě víme, že nemáme patent na rozum… ale běda, když druhý neocení náš brilantní rozbor jeho situace, nevezme si naše apely k srdci, nepřijme za svůj náš skvělý nápad. Když si druzí dovolí neudělat to správně.
Nic nového. Stokrát jsme to četli, stokrát o tom přemýšleli. Přesto je velice těžké – mám‑li mluvit za sebe – tento fakt přijmout. Skutečně nechat druhé jít jejich vlastní cestou. Připustit, že můj nápad nemusí být ten nejlepší a jediný možný. Doopravdy přijmout, že některé věci nezměním a spousta jiných potřebuje čas. Můj čas.
Mohlo by vás zajímat
Trable perfektních
Komplex méněcennosti se často projevuje potřebou dokazovat si svou dokonalost.
Přečíst článek
Mám kamarádku, která je nemocná. Trpí jednou z těch autoimunitních potvor, které se s největší pravděpodobností nezbavíte. Není zdravá, už nikdy nebude. Není v pořádku. Přesto je v pohodě. Dělá, co může, a bere věci tak, jak jsou. Někdy je protivná, často unavená. Přála bych jí, aby jí bylo líp, ale nikdy mě nenapadlo, že by měla být jiná.
Pokud jde o náš vlastní život, proč je tak těžké přijímat se a brát věci tak, jak jsou? Skutečně připustit svou náladovost, nedokonalost, zvláštnost… znamená, že občas prostě budeme náladoví. Třeba i vybuchneme. Uděláme chybu. Budeme si mezi lidmi připadat jako ufo.
Možná je to tím, že tušíme, že sama o sobě rozháranost není příliš poutavá. Na podivíny se rádi koukáme, ale sdílet s někým takovým život? Navíc být jen podivín nebo mrzout, když k tomu nejste geniální, to už vůbec není zajímavé. I ten největší samorost potřebuje, aby ho měl někdo rád.
Využívejte celý web.
PředplatnéNespokojenost má v našem životě svou funkci. Může nám ukazovat, že jsme uvízli na mělčině, jdeme špatným směrem, ubližujeme si, máme na víc. Ale může nás taky prostě jen dusit, vrhat do sebelítosti, otravovat nám (i lidem kolem) náladu.
Když žehráme na ztracené roky a promarněný čas, odmítáme tím svoje vlastní zkušenosti, svůj vlastní život. Jediný, který máme.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
