Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Velký táta

V dětských očích je táta všemocný. Jak se tento obraz otřásá, ztrácíme i kus důvěry ve svět.

Ze seriálu: Jednohubky

Sebepoznávací a svépomocná literatura často operuje s obrazem vyzrálého, dospělého člověka. Je silný, samostatný a nezávislý. Spoléhá jenom sám na sebe. Vztahy navazuje ne proto, aby zaplnil prázdná místa ve své duši, ale ze svobodného rozhodnutí. Je to ten správný ideál? Stojí za to o jeho dosažení usilovat? Není to tak jednoznačné.

Někteří guruové hlásí zásadu, že nikdo nepatří nikomu a nikdo není za nikoho jiného zodpovědný, píše v článku Vydržíte víc Petr Pražák. Jako jeden z pilířů psychické odolnosti přitom vidí pevnou síť vztahů: Pokud jste v období, kdy si bezstarostně tančíte životem, je nevázanost skvělá. Ale až se váš život ocitne v kolizní dráze s hromadou letících fekálií, budete rádi, že někam patříte a že k vám někdo cítí silné pouto.

Jana Exelová si v připravovaném článku bere na mušku další moudro z podobného soudku: představu, že po lidech (zvláště po partnerovi) nemůžeme chtít, aby se změnili. Musíme je zkrátka brát takové, jací jsou. Ale člověk se během let mění, někdy i dost výrazně. A má na něj vliv všechno, s čím se setkává. Proč by si tedy právě životní partner měl dávat pozor, aby druhému „nezasahoval“ do jeho vývoje?

Konec dětského věku

K obrazu vyrovnaného, samostatného jedince patří i to, že se oprostil od vlivu autorit – symbolem takového uvažování je postava otce. V očích dítěte je otec všemohoucí. Nejpozději během puberty získá tento obraz vážné trhliny. Dospělý člověk pak už nemá (v doslovném ani přeneseném významu) potřebu k někomu vzhlížet a na někoho se spoléhat.

Zní to rozumně, ale není to trochu jako s tou vztahovou sítí? Opravdu se nepotřebujeme a nemáme o nikoho opírat?

Svůj „dětský věk“ nezažívají jen lidé. Nela Wurmová v článku o tom, jak se vyvíjela psychoterapie, vysvětluje, že zpočátku byly jednotlivé psychoterapeutické školy a směry silně vázané na osobnosti svých zakladatelů. Ti vystupovali autoritativně a mnohdy i ve vzájemné řevnivosti – neargumentovali, spíše hlásali svůj vlastní systém a svou „pravdu“.

Teprve během let a také s nástupem dalších generací se obrušovaly ostré hrany, opouštěly názorové extrémy, ověřovala skutečná účinnost a využitelnost terapeutických nástrojů. Došlo také na dialog mezi původně protichůdnými směry.

Dnešní věda a technika funguje spíše na bázi výzkumných týmů než osamělých geniálních vynálezců. V umění nebo i ve veřejném životě se někdy můžeme setkat s voláním po skutečných hvězdách a opravdových osobnostech, po morálních autoritách, za které by se volič nemusel stydět. Možná je ale dnes už opravdu jiná doba: velcí odešli a my jsme tu zbyli docela sami.

Vážím si vás!

Naposledy se mi tento pocit připomněl, když jsem oslovila s nabídkou, zda by se nechtěl o své poznatky dělit s našimi čtenáři, jednoho českého psychologa. Před lety mi jeho psaní do časopisů bylo sympatické. Měl osobité názory, přemýšlivý a laskavý přístup k životu, rozuměl své práci a vůbec lidem. Obdivovala jsem ho.

Odpověď mě nepotěšila – a nebylo to jen proto, že zněla zamítavě, pokud jde o spolupráci s naším webem. Mezi řádky jsem četla i velkou porci deziluze, rezignace, hořkosti.

Možná bych se měla cítit poctěna, že mi jeden (s trochou nadsázky) velký muž mého dospívání projevil takovou důvěru. Nezůstal u strohého odmítnutí a odhalil i svoje pocity: že už mu nestojí za to někomu něco vysvětlovat a obhajovat se. Ale v první chvíli mi spíš bylo do breku.

Jistěže je trochu dětinské stavět si někoho na piedestal a dělat z něj modlu. Ale někoho si vážit pro to, co dokázal a jaký je, brát si vzor z těch, kteří ve svém oboru udělali kus práce, obracet se k nim s důvěrou, že díky svým zkušenostem vědí víc, to mi tak docela pomýlené nepřijde.

Nežijeme v době moudrých starců. Věk a zkušenosti jsou dnes na pracovním trhu (bohužel) spíš na překážku. Velmi zřetelně vnímáme chyby svých rodičů, rádců, učitelů. Se šéfy si tykáme. Autoři nemusí být studovaní, aby přišli s pohledem, který čtenáře obohatí (a díky za to!).

Vlastně se nedá říct, že bychom trpěli nedostatkem vzorů. Jen se možná rozhlížíme špatným směrem, když se díváme nahoru. Inspirativní a silné osobnosti možná lépe najdeme mezi svými vrstevníky, kolegy… mezi těmi, které jsme před dvaceti lety nevídali v časopisech, ale na pískovišti. Možná i my sami jsme už vlastně docela velcí.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Vědomí konce

Zapomínáme-li na smrt, bereme život jako samozřejmost.

23 min

8. Neřešte neřešitelné

Naše mysl je „napadána“ myšlenkami. Jak je třídit? A co s těmi přebytečnými?

14 min

Ovládejte se méně

Na dítě často nepřiměřeně „vylítne“ právě rodič, který se úporně snaží řešit vše v klidu.

16 min

Procitnout z deprese

Deprese může být příležitostí k životní změně. Předchází jí sestup do nevědomí.

31 min

7. Mentální zlozvyky

Některé způsoby uvažování nám zkrátka škodí. Proč se jich vlastně nechceme vzdát?

24 min

Otevřít audio sekci
Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí